Soukromá válka

Zajímavé téma, ale je zpracováno dost povrchově. Heineman se snažil nacpat téměř celou kariéru Colvinové do nějakých 100 minut a u žádné z jejich reportáží se příliš nezdržel. Je to z velké části pohled do jejího osobního života společně s řadou zahraničních misí, kterých se zúčastnila a celkově to nedělá nějaký velký dojem. (11.02.2019)

Skutočný príbeh o novinárke Marie Colvin a treba uznať, že Rosamunde to s jedným okom pristalo viac než pravej Colvinovej aj s očami dvoma. Podporujem investigatívnu žurnalistiku všetkými desiatimi a všetku česť dávam tým novinárom, ktorí nestranne píšu o hrôzach vojny. Lenže čo je nestranné na americkej novinárke, ktorá ukazuje síce strašné veci, ale zabúda, že jej armáda je tá, ktorá tam ten celý bordel spôsobila. Čo sa týka filmu samotného, má svoje pasáže, ktoré naplno využijú fanúšikovia zívania, pretože len tak sa dajú niektoré dialógy úspešne prekonať. Celkovo ale nehodnotím zle, pretože hoci tam bola jasne stanovená proamerická línia, osobnosť Marie Colvin bola ukázaná so svojimi neduhami, vrátane arogancie a alkoholizmu (19.07.2021)

Nic proti Marii, ale _ _ Presstituti ženoucí se za každou cenu za velkou senzací .. pracující na objednávku, konkrétní zakázku od svého chlebodárce.. A kde se nic nenajde (nedá ani najít), tam se prostě něco zaranžuje, následně přidá nějaká scénka s hystericky přehrávajícími místními neherci, aby to jako získalo ještě větší pozornost a celý vyspělý západní svět si mohl dojetím poplakat (začít střílet) - a hlavně: obhajovat neobhajitelné - posvětit své nezákonné akce na cizím území, proti suverénním státům - a samozřejmě následně vyhlásit nějaké ty sankce ... Hnus (!) (04.02.2019)

Soukromá válka má dva problémy. Jednak jsem po ní sáhl omylem chtěje koukat na Soukromou válku pana Wilsona (omyl jsem poznal až po 20 minutách filmu, kdy už jsem se rozhodl to dokoukat) a pak a to je hlavní  - mne to nebavilo. Rosamundu Pike mám rád, lecos jsem s ní viděl, ale tady mi celkově nesedla ta předloha Marie Colvinové. Určitě to bylo točeno v nejlepších úmyslech zanechat jakýsi pomník Marii i drsné válečné novinařině. Zvěrstva viděná na vlastní oči, která žerou duše vojálků, žerou stejným způsobem i psychiku war novinářů. Možná o to více, protože voják je k boji cvičen a s umíráním musí tak trochu v tomto povolání počítat. Válečný korespondent nikdy neví co ho čeká a asi ty první kontakty s nějakým pěkným etnickým masakrem musejí zcela jistě zanechat stopy. Já jsem si ke konci filmu kladl otázku proč to všechno... Zápaní novináři pronikají do lokáních konfliktů zemiček, které dlí mnohdy ještě ve středověku aby odtamtud přinesli jako jediní echtovní zprávy. Riskují životy a za několik let po nich ani vládcích těch zemiček mezitím zavražděných neštěkne ani pes... K čemu jsou dnes zprávy o Kaddáfím? Byl to diktátor, jasně že zabíjel oponenty, mstil se na civilistech... Blízký východ, Afghán... Mělo to smysl točit tam echtovní reportáže a umírat při tom? Co to ovlivnilo? Co se změnilo díky tomu? Obávám se, že nic. Dobrá jedno krásné ráno jsme si v pohodlí domova u bávovky a kafe přečetli, že tam a tam našli masový hrob. Že ten a ten hodil na to a to město sarin. Afghán... Lidi si tam zvolili Taliban. Nechtějí naši importovanou západní demokracii. Ani by to tam nefungovalo. Možná v Kábulu chodí lidi v džínách se slunečními brýlemi, ale sto kiláků odtamtud už mají vesnice vládce jako ve středověku bez ohledu na nějaké volby a vládu v Kábulu... U filmu jsme si uvědomil, jak drsná válečná novinařina je. Na stranu druhou jsem si řekl, zda má vůbec případ od případu samozřejmě -  smysl. Obzvláště dnes v internetové elektronické válce. Komu věřit, komu ne. Je ten reportér opravdu na místě? Nebo natáčí z hotelu věci z doslechu..?. Jak to ověřit? Mám mu věřit? Kdysi kdosi napsal, že první obětí války je pravda. To je přesné. Jak říkám , film mne nebavil. Bohužel. Dva jen za  satelitní přenosy. * * (19.08.2022)

Film má dva hlavní problémy a oba se jmenují Matthew Heineman. Heineman je ryze dokumentární režisér, který má přirozený talent pro vedení filmu se skutečnými lidmi, kteří mají vypovídající hodnotu sami o sobě a nemusí cokoliv předstírat, natož být správně korigováni od režiséra jako právě herci. Točí navíc styl dokumentů, které nejsou úplně doslovné, ponechává v nich divákovi určitý prostor pro vstřebávání informací a utváření myšlenek, třeba jen se zdánlivě nepodstatnými záběry a scénami. Podobný přístup bohužel zvolil i tady, ale u hraného filmu to zkrátka nefunguje, pokud nejste Spielberg, protože divák nesleduje realitu, která nepotřebuje přikrášlovat, ale umělou inscenaci. Heineman neodhadl, že filmový divák je úplně jiného ražení než divák dokumentární, kterého zná jako vlastní boty a ví jak mu příběh prodat. Zkrátka spoléhal na fakt, že ústřední postava je natolik zajímavá a světoznámá, že sama o sobě odtáhne celý film, i když ji v tom nechá de facto samotnou, protože papírově perfektní scény vůbec nezvládl prodat. Druhým problémem je, že Heineman si z dokumentární tvorby přinesl i faktickou přesnost, takže se snažil natolik přesně vystihnout charakter Marie Colvin, až kontraproduktivně způsobil, že Rosamund Pike působila studeně a nesympaticky, což je problém, když celý film stojí jen na znázornění jejího profesního i soukromého života. Sečteno a podtrženo, zcela zásadně zde chyběl tvůrčí cit na cílového diváka a zjevně i zkušenosti s točením hraných filmů, protože plynulost děje mi přišla každou chvíli jiná, což všeobecně nevadí, ale když se mění po každé druhé scéně, už je to moc. Nic z toho ale z Heinemana nedělá diletanta (Země kartelů nebo Město duchů jsou velmi zdařilé dokumentární filmy), jen nezvládl svůj hraný debut a bohužel pro něj neodboural návyky z jiného žánru. Na jeho místě bych na hrané filmy zapomněl a spíše se soustředil na obor, který umím. Nutno také podotknout, že ani jemu moc nepomohl až překvapivě špatný scénář, který se mohl snadno upravit a přitom sdělit to samé, ale působit díky změně trochu svižněji, uceleněji a především atraktivněji. 60 % (05.02.2019)