Soukromá válka

Velice hezky zpracovaný příběh jedné statečné novinářky, díky které mohli diváci po celém světě vidět a přečíst si o realitě válečného života. Film hodně přibližuje práci válečných novinářů a ukazuje, že to vůbec není žádná procházka rájem. Osobně se divím, že se hlavní hrdinka dostala až tak daleko jak navzdory útokům, tak psychickým problémům. Rosamund byla dokonalá, překvapilo mě, jak skvěle zvládla napodobit novinářčin hlas a její nervózní tiky. Opravdu smekám. Příběhově a jako celek je to ale malinko slabší a místy až nudné. Režisér to možná lehce pojal jako dokument, než jako celovečerní filmy a nechává tam hodně prostoru, což je podle mě špatně. Jelikož je to životopisný, má tam být hodně informací a detailů, které by mohli divákovi pomoc se vtělit do hlavní hrdinky. To tady bohužel tolik nefunguje. I tak je to ale snímek, na který by se měl podívat každý, kterého alespoň trochu zajímá válka nebo novinařina. (27.07.2020)

Marie Colvin - meno, ktoré je známe každému, kto sa zaujíma o vojnové konflikty vo svete. Práve vďaka takýmto ľuďom, ktorí riskujú svoje životy, máme správy z prvej ruky a priamo z miesta konfliktu. Na mieste je však otázka, či sa dá zostať v takejto polohe nestranným, keďže pravda má množstvo podôb a vôbec to nemusí byť také, ako by sa mohlo na prvý pohľad zdať. Marie sa nebála, riskovala, ... a tak aj dopadla. Trochu na zamyslenie zostáva aj to, že kto bol napokon v Sýrii "ten zlý"? (Až také jednoznačné to veru nie je). Čo sa týka filmového spracovania tejto ženy, tak musím uznať, že Rosamund zahrala svoj kvalitný štandard. Film ma bavil, pretože tieto všetky konflikty a vojny som sledoval, takže to nebolo pre mňa úplne neuchopiteľné ako pre tých, čo sa o takéto veci nezaujímajú. Natočené to bolo skutočne zručne, aj keď tie alkoholické scénky z Marienho súkromného života ma vôbec, ale vôbec nezaujímali. 3* (02.05.2020)

Horečnatě natočený příběh novinářky z bojových linií. Hlavně ze začátku ostré střihy rychle prokmitávají její život na bojišti i v londýnském zázemí. Film nevysvětluje do detailů, spíš poskytuje portrét, kdy místo prudkého tahu štětce, několikavteřinovými záběry maluje osobnost odvážné, umanuté a problematické ženy. Bez těchto vlastností by však nemohla být ve své práci úspěšná. Vidíme i její odvrácenou tvář a pro mě mnohdy zarputilost, která překračuje hranice normálního rizika k dobrovolnému vystavení se smrti. Možná s přehnaným pocitem vlastní nezranitelnosti, možná s přijmutím skutečnosti, že svět takto krutý a bezmyšlenkovitě zabijácký prostě je. SHRNUTÍ: Atraktivní profese válečné zpravodajky ukázaná i se stinnými stránkami. (01.02.2021)

Pokud člověk vidí tolik hrůz a není sadista, zákonitě se musí potácet na hranici příčetnosti a mnohdy i daleko za ní. Tohle chápu a Rosamunde Pike slouží ke cti, že tuhle polohu zvládla s bravurou. Jenže když na pět minut bojů přijde dvacet minut deprese, je toho zkrátka moc a je úplně jedno, že je to deprese oscarová. A když se k tomu přidá mesiášský komplex, je hlavní hrdinka občas na zabití. A to je škoda, protože pokud byl film pod palbou, tak se bylo na co dívat a našly se tu i fajn novinářské sekvence. Jenže soustředění se na vnitřní démony převládalo a podle toho to dopadlo. 55% (27.01.2019)

Na válečných zpravodajích stojí velká zodpovědnost, čelí těžkým volbám. A občas zaplatí tu nejvyšší cenu. Marie Catherine Colvin zasvětila život novinařině. Neseděla ovšem za stolem, nepopíjela kávu a nezdrojovala telefonicky své články. Proslula nebojácnými výpady do válečných oblastí, na které dopadaly dělostřelecké granáty a ve kterých umíraly malé děti. Patřila mezi protřelé matadory, svědectví ze zásadních konfliktů přinášela dlouhá léta. Zohavená těla, opuštěné děti a plačící ženy pochopitelně leccos udělaly i s její psychikou, což úchvatně vykreslila Rosamund Pike, která po Fincherově Zmizelé znovu přitahuje pozornost. Její výkon nicméně tak nějak koresponduje s tím, jak vyznívá celý film: místy je naprosto brilantní, jindy nesmírně tlačí na pilu. To samé platí i pro vyznění řady scén. Některé jsou zajímavé, jiné dost mizerně uchopené, snad až teatrální. Ani finální videoreportáž z roku 2012, kterou informovala přední světová média o aktuální situaci v syrském Homsu, nemá sílu, jakou by mohla mít. Režisér Matthew Heineman se dosud prezentoval coby dokumentarista, syrskému válečnému konfliktu se nevěnoval poprvé. Nejednou mu chyběla tvůrčí jistota i tah na bránu a osobně si mě nezískal. (28.01.2019)