Když draka bolí hlava

Tak bohužel, nekvalitní pohádky pokračují. A tentokrát za to nemůže snaha o dobré speciální efekty (těch tu není ani jako šafránu), ani nedostatek humoru (žádný tu vlastně není), ale naprosto nezajímavé hlavní postavy, které se tři čtvrtiny filmu nehnou z místa. Prostě bum, bum a konec. Od začátku vyprávění příběhu o dvou království (z něhož je jedno České a druhé - jak náhodně - Slovenské) je vám jasné, že se tam princezna Česká zamiluje do prince Slovenského. A to by nebylo nic špatného, kdyby mi tato část nepřišla tři hodiny dlouhá. Ve skutečnosti trvá asi 75 minut z 99 minut, ale i to je strašně moc. Ono se totiž tady nic jiného ani nestane. A proto, že nás zde postavy ani nikam dopředu příliš neposouvají, není zde motivace jim fandit a tedy příběh stojí za bum, bum a konec! Proč tedy tu jednu hvězdu a ne odpad? Inu písničky se zde povedly. A i když by jim spíše než pohádka slušel nějaký pěkný videoklip, pozvedly tento paskvil na úroveň jednoho slunce. Přesto ale palec kolmo dolů do hlubin zapomnění. 25% (01.12.2019)

Nestačím kroutit hlavou nad tím, jak mohl vzniknout takový blivajz! Neskutečně zfušovaní draci, příběh o ničem, proto děsně natahovaný, včetně vložek výuky jazyka... A proč scénárista udělal z Gotta Slováka, nepochopím vůbec, protože jeho snaha o slovenštinu je hrůzná. A ten Blivajz, to je jako Mečiar, nebo Klaus? Navíc netuším, pro koho je větší pomsta situace, kdy jeden "chlap" za trest tančí u tyče v bikinách a druhý se na něj dívá. Pomsta za rozdělení Československa. (01.12.2019)

Hlavní postava je zde jméno sponzorské cukrovinky, která se stále nabízí. Výtvarná a triková stránka vypadá jako z pravěku Studia Kamarád. Dětem se předkládá výuka jazyků včetně obstarožních vtípků o drevokocúrovi. Polovina filmu jsou folklorní slavnosti v krojích. Herci jsou toporní herci stejně jako dialogy. Jsou zde klokani, vtr, halušky, píseň „po roce – Vánoce – nemoce“ a celkově to nedává smysl. (13.04.2020)

Dospěl jsem k názoru, že pan Rapoš nesnáší děti a hulí víc, než basketbalisté Jamajky na oslavě narozenin Jiřího X Doležala. V domění, že rozněžňuje děti veselým a milým Čmoudíkem, straší je Československým dvouhlavým Jabba Huttem a podtatranským Gottem alá Pandrhola, který chrlí moudra z facebooků, stejně jako kdysi pornoherečka Pergnerová. Na písničky otevírají chlebárny úplně mimo text a tak v dětském divákovi budí dojem, že se dívají na špatně nadabované péčko znudělým důchodcem, který si na stará kolena snaží přivydělat něco k té penzi. Když už se z té nudy zaposloucháte do rýmů jednotlivých textů písniček, dostáváme se na úroveň nově se přistěhovalé mongolské rodiny, která se během 1 týdne naučila říci česky: Já to nebyl a ještě k tomu stihla shltnout dva velbloudy z Liberecké ZOO. Je mi líto všech, kteří se dobrovolně rozhodli potrestat se za své hříchy koukáním na 99 minut Rapošovi balady o opiovém poli v růžovém světě, kde dítě musí trpět. (14.07.2019)

Nebudu se rozepisovat o Gottově příšerné slovenštině, u které jsem zprvu myslel, že se jedná o nějakou ukrajinštinu, ani o jeho příšerném hraní, ani o divném ději s kletbou vycucanou z prstu, ani o příšerných písničkách, které nejsou v pohádkovém stylu, ale v takovém tom odporně muzikálovém, ani o hrozně vypadajícím digitálním drakovi a jeho ještě horším papundeklovém dvouhlavém kolegovi. Co mě prostě na této katastrofální pohádce štvalo nejvíc, bylo to celkové podání. Ano, pohádka je primárně pro děti, ale Rapoš (často i Troška) si prostě usmysleli, že pro dospělé nebude vůbec a i ty děti nebudou ani 10tileté, nýbrž úplné mrňata. Výsledkem je, že např. při papundeklovém drakovi povídajícím si s dětmi, jsem se vrátil do dob, kdy jsem ve školkovském období sledoval pásma pohádek ve Studiích kamarád či se Štěpánkou a čertíkem Bertíkem. Nutno dodat jednu důležitou věc. I v těch 6ti letech jsem se u výstupů čertíka Bertíka ošíval trapností. V tu chvíli jsem to nedokázal takhle definovat, ale i tehdy tam byl podvědomý pocit, že to je dětské až moc. Nabízí se tedy otázka: Proč dělají z lidí takové degeny? Proč ty pohádky nemůžou být podané tak jako s Čerty nejsou žerty či O statečném kováři, které mi v dětství připadaly dospělé a i v dospělosti se pohled na ně vůbec nezměnil? To tvůrci nikdy nebyli dětmi, nebo jim až do deseti let připadalo strašně čupr koukat na SuperMufa a Tryskomyšky a hihňali se u toho jak mrňata jen proto, že se to hýbalo? Každopádně podívaná pro masochisty. (01.01.2020)