An Inspector Calls
Režie:
Aisling WalshKamera:
Martin FuhrerHudba:
Dominik ScherrerHrají:
David Thewlis, Miranda Richardson, Ken Stott, Chloe Pirrie, Kyle Soller, Finn Cole, Patricia Winker, Sophie Rundle, Lucy Chappell, Wanda OpalinskaObsahy(2)
Anglický průmyslník pořádá večeři u příležitosti zasnoubení dcery s perspektivním mladým mužem. V domě se však neočekávaně ohlásí policejní inspektor s tím, že před třemi hodinami zemřela v nemocnici dívka, kterou všichni znali a mohli mít na její smrti podíl... Nová stylová adaptace nadčasového mistrovského díla spisovatele J. B. Priestleyho se odehrává v roce 1912 během rozkvětu průmyslového věku. V napínavém, mysteriózním příběhu, který proběhne během jediné noci a je zároveň tvrdou kritikou třídní společnosti, figuruje prosperující rodina Birlingových. Tu nečekaně navštíví inspektor Goole vyšetřující sebevraždu mladé dívky, jež pracovala v továrně pana Birlinga. Inspektor Goole nekompromisně vyslýchá jednoho člena rodiny po druhém a zjišťuje, že mrtvou každý z nich znal a navíc mohl sehrát významnou roli v jejím tragickém konci. Během vyšetřování vyplouvají na povrch kruté činy, necitelné skutky i temná zahanbující tajemství, která hrozí, že rozervou rodinu Birlingových na kusy a navždy zničí její dobrou pověst. (TV Prima)
(více)Videa (1)
Recenze (79)
Britská zámožná rodina Birlingů oslavuje zasnoubení Sheily Birlingové s Geraldem Croftem. Manželství by spojilo dva úspěšné podniky a peněz by bylo ještě víc, než je. Veselí ale naruší překvapivá návštěva inspektora Gooleho. Ten vyšetřuje sebevraždu mladé dívky, bývalé dělnice v továrně pana Birlinga. Inspektorovy vytrvalé otázky začnou odkrývat temná tajemství, která hrozí, že zničí soudržnost domácnosti Birlingových a pověst hlavy rodiny… Luxusní Poirotovka. Musela jsem sice po skončení filmu dlouho přemýšlet, ale nakonec mi pointa došla. Skvěle zpracované, super obsazení, chválím Thewlise, kterého mám ráda. Prvotřídní, temný, nečekaný film. ()
Snad to bylo dáno stářím divadelní předlohy, ale celý film mi silně připomněl Cimrmanovu hru Hodina pravdy: https://www.youtube.com/watch?v=jfxV740pGZo . Až na to, že je mnohem delší, sentimentálnější a navíc podbarvený sladkobolnou hudbou. Také mi vadila značná tezovitost snímku. Dobré byly kostýmy, kulisy i herecké výkony - tedy až na herecký projev inspektora Googla, který byl natolik dřevěný, že z něj dělal nejnesympatičtější postavu celého filmu. ()
Aneb jak se dostávat k filmům přes své oblíbené herce (Davida Thewlise). Morální stránku nechám být, i výpravu a kostýmy, ale spíš něco řeknu k divadelním adaptacím. Je to poznat. Prakticky vždy, když je nějaká adaptace divadelní hry (a hra nevychází ještě před tím z románu, případně jiného média - např. Trainspotting), je to poznat. Velmi brzy. Podle monologů postav a hlavně podle uzavřenosti scén. Ať už to byl Nicholsův film Closer (tam jsem si toho všiml poprvé) přes nedávné filmy Bůh masakru a Jméno. U všech je to poznat hlavně na herectví, na neustálé konforontaci a dialogu (není mnoho divadel, kde by se příliš dlouho nic neřeklo, kde by jen postavy seděly vedle sebe u stolu a každá si četla noviny a nic neříkaly několik minut, případně sledovaly konání bez nějakého zastřešujícího monologického nebo diegetického vysvětlení, tak jako to velice dobře umožňuje právě film) a na jedné místnosti, ze které prakticky není úniku (tady se uniká pouze ála Poeův William Wilson). U všech čtyř snímků (tří výše zmíněných a tohoto) mi to nějakým způsobem vadilo a kazilo zážitek. Divadelní hry patří na divadlo. A ve filmu se ani jako divadelní hry hodnotit nemůžou (máme zde fixovaný pohled kamery) a jako film (alespoň u mě) neobstojí. Takže je vždy hodnotím jako něco mezi; na co se rád znovu podívám pro nějaké scény, pro nějaké herce, pro pěkné dialogy, ale málokdy (prakticky nikdy) si je nepouštím znovu celé. ()
Velmi smutný příběh vybízející k hlubšímu zamyšlení. Sociální drama se po odchodu inspektora mění ze značně předvídatelného a poměrně divadelně strnulého vyprávění na horskou bystřinu, která unáší diváka do údolí chvilkové naděje, aby jej vzápětí svrhla do závěrečné srdcervoucí propasti, skrze níž má dosáhnout mravního očištění. A mravní očista je zde nejen naznačena, ale dokonce formulována, ovšem předkládané imanentní filantropické řešení je nedostatečné a nikdy nepřestane být nedostatečným. Mít rád lidi pro ně samé nebo pro sebe, to nemůže nikdy fungovat, je třeba se povznést výše k transcendentnímu řešení: k lásce k lidem pro Boha. Též jen skrze Boží odpuštění se lze vypořádat se svými špatnými minulými činy, lidskými silami je to nemožné. ()
Hned mě tak napadá srovnání s Osmi hroznými, sice jde v obou filmech úplně o něco jiného, ale dokazuje to, že možná už není Kventýn (třeba ani nikdy nebyl) takový mistr, jakého ze sebe dělá. V Osmičce se totiž člověk dočká dialogu mezi Samuelem a tim starým churavým dědkem, přičemž ostatní jen tupě čumí, rýpou se v nose, nebo prostě jen stojí. Kventýna totiž zrovna nenapadlo, co hustého by mohli říct. (A je toho tam samozřejmě víc.) A ani nemuselo, ono stačí, aby si třeba vyprávěli, jak večer přehnou starou přes kanape, je to fuk. V Inspector calls neustále jednají všechny postavy. Rémus Lupin letos teda jede a vede si dobře. Určitě musím zmínit skvělé herecké obsazení, své postavy zvládli bravurně a já celou dobu přemítám, komu bych dal do huby radši. Nakonec z toho asi vyšla vítězně matka-ta slizká pizda-matka rodu. Nicméně, dobrými dialogy se to jen hemží a já byl zas po dlouhý době svědkem něčeho opravdu povedeného, u čeho bych si nemusel trhat žíly. ()
Reklama