Dubček

Dubček, známa osobnosť, si zaslúžil film, ale tento kúsok pôsobí tak, že jasne vidieť, že mal malý rozpočet. Má však prekvapivo počúvateľné dialógy, keďže sa tvorcovia zamerali hlavne na vyjednávanie v Moskve. Herci sú fajn, opäť hrajú prím ruskí herci, najviac ma zaujal rozhodne týpek čo hral Brežneva. Zo slovenských možno vyzdvihnúť samotného Dubčeka, teda Jastrabana, neopozeraný herec, ktorý vďaka vhodne napísanej postave mal čo hrať a hral dobre. Nielen jemu, ale aj Stanovi Královi museli dorobiť kúty na hlave a vyzeralo to amatérsky. Čudne na mňa pôsobí miešanie dokumentárnych záberov do hraného filmu, kľudne by sa film bez toho zaobišiel, žiadna časť príbehu si to vyslovene nepýtala. Groteskne tak zapôsobil na mňa napr. príhovor Dubčeka v rádiu kde sa mu vďaka dokumentárnemu strihu zrazu zmenil hlas. Cítim, že túto látku možno spracovať lepšie, snáď niekedy nabudúce. (24.08.2018)

Pamätám sa, ako pred rokom českí novinári písali na margo filmu Masaryk, že taký film si Jan Masaryk nezaslúžil. To isté by sa dalo povedal v prípade filmu Dubček, no len v opačnom význame. A to preto, lebo Dubček naozaj nebol taký hrdina, ako film predstavuje. A práve preto nemôžem akceptovať, že v roku 2018 sa tu stavia pomník komunistickému politikovi. Ak by som odhliadol propagandu, tak by som aj tak dal max. 3 hviezdičky, keďže s výnimkou hlavného predstaviteľa hrali všetci herci teatrálne ako v markizáckych seriáloch. Celkovo, svojim poňatím je Dubček jednoduchý film. (23.04.2018)

Poučný komorný film zakladajúci si prevažne na dialógoch. Šikovne miesi dokumentárne zábery s hranými, kde prechody nerušia a sú súčasťou deja. Určite za to môže aj kamera aká použitými farbami evokuje doby minulé. Potešilo ma, že sa dbalo tiež na autenticitu, takže každý vlastnou rečou, teda tí v ofenzíve svojou a ostatní sa v ich spoločnosti len poslušne prispôsobujú. Človek by ani nepovedal, že koľko sa toho dá povedať iba tým, keď časom príde na neochotu opustiť rodný jazyk. Herecky zvládnuté a najmä iné, nie je to tá istá desiatka dookola sa točiacich tvárí zo seriálov, ale aspoň pre mňa neznámych, zato schopných charakterných výkonov, vďaka akým napätie s perom v ruke a tankom od potravín len hustlo. Film tak určite slušný a pozornosť si zaslúži, no to by ho v piatok večer nemohli na veľkom plátne sledovať dvaja ľudia. (11.05.2018)

„Verit a důfat je lúdské, ludské a naivné…“ Asi by bylo trošku naivní očekávat od tohoto filmu nějaké plnokrevné životopisné drama, z něhož bychom se o životě Alexandra Dubčeka dozvěděli trošku víc než jen to, jaká byla jeho role v období Pražského jara a především pak těsně po okupaci Československa v srpnu 1968. Třeba by bylo zajímavé vidět Dubčeka v okamžiku, kdy v roce 1969 podepisuje coby předseda Národního shromáždění tzv. pendrekové zákony. Přesto oceňuji to, že je film postaven na věrném popisu historických faktů, o čemž svědčí i použití některých doslovných dialogů nejen Alexandra Dubčeka, ale i Ludvíka Svobody či Gustava Husáka. Osobně se mi též líbilo, jak film místy (zejména při projevech samotného Dubčeka) přechází z podoby hraného filmu do podoby dokumentu a divák tak může naslouchat autentickému Dubčekovu hlasu. Co mě překvapilo a rád bych si ověřit, zda to aspoň trošku odpovídá realitě, byla scéna z veřejné plovárny, kde měl Dubček coby 1. tajemník strany skákat ze skokanského můstku do bazénu. Motiv plovoucího či topícího se Dubčeka je posléze ve filmu párkrát použit a tento osobitý filmařský motiv mě přišel vcelku zajímavý. Dubček se v tom období po okupaci od Sovětů skutečně musel cítit totálně ztracený a mohl prožívat pocity nepodobné tomu, když se někdo topí. V jistých chvílích mi přišlo, že se film snaží Dubčeka ukázat jako vcelku odvážného člověka, který dlouho vzdoruje tomu daný protokol (diktát Moskvy) podepsat a říkal jsem si, co by se asi stalo, kdyby přeci jen dokázal dále vzdorovat (jako nakonec František Kriegl). Možná by se po roce 89 nestal jen „talismanem, kterým se chtějí lidé pochválit“. Možná by se z něj nestala jen „pomlčka mezi dvěma epochami“. Ale on podepsal a ustoupil, čímž se z něj postupně stala v zásadě tragická postava našich novodobých ději. Tragická i způsobem svého skonu, což autoři snímku vcelku dobře vystihli tím celkovým zarámováním filmu (patrně) poslední a tragické Dubčekovi cesty autem po dálnici z Bratislavy do Prahy v roce 1992. (04.12.2020)

Dubček je silný ve faktografii a Adrian Jastraban ho hraje skvěle, ale České století bylo zkrátka mnohem více emocionální a mělo téměř permanentní vnitřní napětí. Tady se události skládají za sebou jak v nějakém dokumentu a všechno to už (většinou?) známe. Třeba ta osudová jednání v Moskvě byla odbyta několika scénami a monologem o ohromném tlaku, který ovšem nebyl vidět. Chyba! (03.09.2018)