Toni Erdmann

Mohla jsem se předem spolehnout, že tohle bude stoprocentně dobrých fimů (byť stopro dobrý ještě neznamená vrcholně nepřekonatelný) - to je skvělý pocit i proto, že ho dnes dovede oprávněně vzbudit jen málo tvůrců - většinou se člověk trochu obává, že se v jednu chvíli se sebou spokojí a přestanou se překonávat, stanou se zavedenými symboly a usnou na vavřínech. Tady to prostě víte, že se to nestane. Na to je příliš vynalézavá, fascinovaná a provokovaná materií života i vlastními schopnostmi, svými i druhých. *** Čímž chci hlavně říct, abyste neopominuli shlédnout i předchozí smínky Maren Ade. Jak se vyvíjí, tak se neopakuje, a v nových a nových, zjemnělejších i odvážnějších a sebeironičtějších tazích krouží kolem jediného důležitého tématu - lidských vztahů a opravdovosti prožívání - s čím dál větším zaujetím a uvolněnějším tvůrčím potenciálem sleduje a předvádí, jak se oboje navzájem vychyluje v nesmířenosti, ovlivňuje v boji se sebou a harmonizuje v přijetí. *** Na druhou stranu musím dodat, že přestože si tu Maren Ade vzala bez obalu na mušku trapnost samu, a často ten druh trapnosti, který se prostě nevykoupí ničím a je nutno ho jen přestát, a zcela jistě to musel být i její vnitnří boj nejen při natáčení, ale vůbec, po čase z filmu i díky tomu, jak dál rezonuje mediálním prostorem, tak jako tak zůstává dojem, že drtivé většině lidí se zalíbil ze špatných důvodů, že je prostě bavil jakožto film plný gagů a absurdní komiky. A to je špatně, v tom případě se Maren Ade tristně nepodařilo komunikovat, co zamýšlela neboť jinak by se lidé museli bezprostředně po shlédnutí a ještě dlouho po něm uvnitř sebe i navenek nepříjemně a svědivě ošívat. Ujímám jednu hvězdičku právě za to. *~~ (09.10.2016)

Vôbec to nie je komédia, ale budete sa aj smiať a tú jednu scénu zaručene preplačete. V kine som sa obzrel do publika počas tej scény a všetci si utierali slzy. Je to komorná artová dráma rozprávaná v pomalom tempe zameriavajúca sa na "odvrátenú" stranu reality, pohľad za fasádu nemeckej strednej triedy. Dosť mi to pripomenulo napríklad Konečnú uprostred cesty, teda vlastne taký súčasný nemecký realistický film. Plus tým, že sa to odohráva v Rumunsku tak je tam priestor na bilanciu EÚ tématiky a importu/exportu medzi skutočne bohatou a rozvinutou západnou krajinou a postkomunistickou rádoby rozvinutou krajinou. (30.10.2016)

Němčina je natolik odporný jazyk, že když do ní přeložíte prakticky jakoukoliv větu, bude to znít jako nadávka nebo výhrůžka. Pojďme si to zkusit na větě „Dneska ti ty šaty moc sluší, Olgo!“. Das Kleid passt dir heute sehr gut, Olga! Slyšíte to? Tu čirou nenávist? Tohle zakřičte někde na kalbě, přidejte typickou hitlerskou dikci a všichni začnou zdrhat v panice, že chcete obsadit diskotéku. A někdy nemusíte ani mluvit, stačí jedno malé úderné gesto; když někomu dáte k narozeninám květinu, říkáte tím „jsi skvělý člověk a já si tě vážím“, ale když mu dáte DVD s německou dechovkou, znamená to „doufám, že chcípneš na rakovinu žlučníku a tvoje děcka znásilní pedofilní Arab se syfilisem“. Takže jsem dlouho rozmýšlel, jestli si tuhle tříhodinovou skopčáckou psychárnu pustit a nakonec ve mně zvítězil ten zvídavej artovej pičus. První hodinu a půl jsem absolutně netušil, co si mám vlastně myslet a po zbytek stopáže jsem upadl do šílený depky, což ze mě po prostudování zdejších komentářů, kdy se u toho všichni údajně strašně smáli, dělá emočně labilní psychotickou zrůdu. Já se zasmál jen jednou a to když jsem se chtěl oběsit na nabíječce od notebooku a místo sebevraždy mi vlivem odkrvení mozku stouplo péro. (31.12.2016)

„Jsi ty vůbec člověk?“ Smích přes slzy. Třetí film Maren Ade je smutnou převlekovou komedií, jejíž hrdinové se nejvíce obnažují díky maskám. Jejich návyk na život o samotě a podle vlastních pravidel Winfrieda a Ines rozděluje i spojuje. Podstatnou část filmu je v záběrech vidíme samocené, ve chvílích, kdy doznívá úlevný efekt smíchu a navrací se vědomí promarněné příležitosti a nezvratného odcizení. Trapný pocit zde oproti mnohým současným americkým indie komediím a seriálům není cílem sám o sobě. Vedle smíchu vzbuzuje i soucit a vztahuje se ke klíčovému tématu ponížení a nepatřičnosti. Nepatřičnosti, kterou postavy pociťují jedna k druhé, samy k sobě i vůči světu, v němž žijí. Film nestraní jedné z postav, což se odráží i v jeho struktuře nebo v tom, jak se situace vyznívající jako vítězství Winfrieda znenadání obracejí ve prospěch Ines. Zhruba první hodinu trávíme s Winfriedem, který pak z vyprávění znenadání mizí bez příslibu, zda jej ještě uvidíme. Následující minuty pak zůstáváme po boku Ines až do Winfriedova opětovného zjevení, stejně nečekaného jako jeho odchod. Po zbytek filmu dochází ke střídání hledisek na způsob předávání štafety. Scéna začne s Ines, v jejímž životě se najednou objeví Winfried/Toni (někdy je přítomen nepřímo, prostřednictvím jeho potměšilého způsobu vztahování se ke světu – viz erotická hotelová scéna), s nímž zůstáváme i poté, co Ines ze scény odejde. Nenucenost a nepředvídatelnost, s jakou Ade kombinuje komiku s tragikou, intimní drama s výpovědí o socio-ekonomických vztazích v globalizované Evropě, přitom není výsledkem šťastných náhod a improvizace à la Dogma 95, ale precizní práce se střihem a mizanscénou, která nás s předstihem připravuje na některou z příštích scén a zároveň vytváří mylná očekávání. Také díky suverénnímu režijnímu vedení prožíváme nejistotu, údiv, smutek, radost, ponížení, odmítnutí, přijetí a katarzi zároveň s postavami, které se nám po 160 minutách nechce opustit ne proto, že by nám s nimi bylo tak dobře, ale protože s námi mají tolik společného. Mrzí mě jenom jedno - nic lepšího (stejně nepředvídatelného, vtipného a zároveň smutného) už letos pravděpodobně neuvidím. Více zde. 95% (07.10.2016)

Niektoré veci v živote robíme len tak automaticky, pretože si myslíme, že to od nás spoločnosť očakáva. Veríme, že po ich odškrtnutí z pomyselného zoznamu príde sadisfakcia a na stupnici šťastia postúpime o schodík vyššie. Lenže ten pocit vykúpenia sa veľa krát nedostaví a tak si povieme, že po ďalšom odškrtnutí to už ale iste príde. Nakoniec prejde pár rokov a pochopíme,že miesto nezmyselného plnenia jednej úlohy za druhou je rozumnejšie nechať aspoň občas život len tak plynúť a len jemne poťahovať za nitky,ak sa vychýli zo svojej trate. Toni Erdmann má pekné myšlienky, je aktuálny, no napriek tomu ma nechytil za srdce tak, ako som čakala. Možno to bolo tým, že som ho konečne odchytila v kine po celodennej 10 hodinovej ceste vlakom. Ale uznajte, že téma sa dala spracovať aj do dvoch hodín a nič by tam nechýbalo. Boli chvíle, kedy som sa pozrela na hodinky a to sa mi často v kine nestáva. V porovnaní s I, Daniel Blake u mňa vyhráva Daniel. Pre niekoho možno zvláštne porovnanie,ale oba snímky boli aktuálne a riešili ťažké sociálne problémy, ktoré sa snažili vyvážiť originálnym humorom. Toniho teda odškrtávam zo svojho zoznamu, ale za stratu času to nepovažujem. (17.11.2016)