Tenkrát na Západě

Nejlepší western všech dob, ve kterém nekulhá ani jedna složka. Velice nápaditá režie, skvělí herci a soundtrack, který dávno přesáhl rámec "pouhé" filmové hudby a stal se hudebním pokladem a legendou. Leone měl velmi šťastnou ruku při výběru herců (ostatně jako vždy). Henry Fonda se své ojedinělé záporné role zhostil s bravurou (a ve Státech divácká obec nemohla vydýchat, že představitel modelových hodných hochů hraje takového hajzla), Charles Bronson zahrál možná nejlepší roli své kariéry, Claudia Cardinale je potěchou pro oko a Jason Robards coby Cheyenne je jednou z mých nejoblíbenějších filmových postav vůbec. Nutno vidět v širokoúhlém formátu, oříznutí pro VHS rovná se zločin na tomto filmovém pokladu. (02.03.2003)

Už jako malej kluk jsem při prvním shlédnutí zíral s otevřenými ústy nad dechberoucím příběhem okořeněným geniální hudbou Ennia Morriconeho s těmi nejtypověji obsazenými herci, kteří šli vybrat. Všichni zde podali nejlepší výkony svých kariér a ukazují nám snad to nejbravurnější herectví, jaké může být na filmovém plátně předvedeno. Claudia Cardinalová v roli bývalé prostitutky Jill je krásná, silná a odvážná, dokáže překlenout všechny kopance, které jí život uštědří. Frank Henryho Fondy je lotr k pohledání, Cheyenne Jasona Robardse má skvělé hlášky a Charles Bronson alias Harmonika je jednou z nejtajemnějších postav filmové historie. Sergio Leone stvořil více než western. Stvořil nejnádhernější memento na zašlou slávu divokého amerického západu a příběh hluboký a do slova a do písmene skvostný. P.S.: "Tenkrát na Západě" bude navždycky mým nejmilejším filmem. 101%. (06.02.2005)

Z takového filmu zkrátka nejde vybrat a vyzdvihnout jedna konkrétní věc, která by si to zasloužila, protože je třeba ho vidět celý a několikrát, aby člověk uvěřil, že i western může mít rozměry shakespearovského dramatu! (Tolik moje hodnotící souvětí)__P.S. ze 14. 5. 2013 - konečně jsem Tenkrát na Západě viděl v kině... A zase nemám, co dodat. Snad jen, že Cheyenne je pravděpodobně ten největší kabrňák ze všech spaghetti westernových postav. (18.09.2007)

Taliansky režisér Sergio Leone po úchvatnej dolárovej trilógii - "Pre hrsť dolárov", "Pre pár dolárov naviac" a "Dobrý, zlý a škaredý" natočil v zápätí ďaľší grandiózny film, ktorý sa stal cennou súčasťou pomyselného svetového kinematografického pokladu - western "Vtedy na Západe". Dokonalé v každom smere: herci, kamera, scenár, hudba, réžia... atmosféra, že som miestami ani nedýchal. Veľkolepé dielo. ***** (07.04.2011)

(1001) Jak moc velké rouhání by to z mojí strany bylo, kdybych prohlásila, že bych byla úplně nejraději, kdyby z filmu úplně zmizela postava Claudie Cardinale a většina děje souvisejícího s ní? Nejspíš velké a také by to dokazovalo, co si sama tajně myslím, a totiž že vlastně skoro vůbec nechápu, o čem tento film vypráví a o čem vlastně má být. Úplně a nejlépe rozumím Harmonikově lince, a ta by si krásně vystačila se stopáží o hodinu a půl kratší. Ve filmu je sice pár skvělých scén (a já mám nejraději úvodní lov křepelek na McBainově farmě a potom samozřejmě osudovou vzpomínku), ale celek mě nechává chladnou. Leonův styl dosahuje brilantního vrcholu v "Hodném, zlém a ošklivém" a tady už se skrze mou optiku pomalu, ale nevyhnutelně přelévá do opulentní samoúčelnosti. Přemíra odkazů na ostatní kinematografické počiny a zalíbení v bezobsažné "coolovosti" postav naplňuje prázdnotou ta místa, kde bych normálně přemýšlela o těžkosti lidského údělu nebo o tom, jaká je ideální teplota pro vychutnání pomsty. Tady přemýšlím nad tím, jestli bych o něco přišla, kdybych si na chvíli zdřímla, a jestli náhodou nemám morální problém s romantizováním všech těch zidealizovaných trablů daného historického období. A z čeho mě úplně nejvíc bolí srdce je to, že se musím kriticky až negativně vyjádřit i k Morriconeho hudbě. Ta jedna harmoniková skladba je zcela fenomenální, ale žádná ostatní už se mi tolik nelíbí, také i proto, že velmi často sklouzává k sentimentalitě, kterou si neumím vyložit ve vztahu k příběhu a jeho brutalitě. A co mi už trošičku připadá i jako parodie sebe sama je to, jak má každá postava svou vlastní znělku a ta začne hrát při každém jejím zjevení na scéně - aniž by se nějak promyšleněji pracovalo s tím, jak tyto motivy na sebe navazují a jak se ovlivňují, respektive ony na sebe nenavazují vůbec, vždycky natvrdo jeden přestane a druhý začne. Dala jsem filmu několik šancí v průběhu několika let a to, co jsem si myslela po prvním shlédnutí, si myslím i teď. Považuji tedy tuto kapitolu za uzavřenou a jdu se dlouhodobě trápit jinými filmy, amen. (21.09.2017)