Silnější

Vždy třetí pondělí v dubnu, poprvé už v roce 1897, pokaždé přes dvacet tisíc závodníků a zhruba půl milionu diváků podél trati. Jen nově s dvěma smrtícími náložemi, jejichž základ tvořily hřebíky. Dva přistěhovalci ze severního Kavkazu si holt oslavu Dne patriotů vyložili po svém. Jake Gyllenhaal neběžel, jen povzbuzoval partnerku, respektive se snažil, aby se k němu jedna z běžkyň bostonského maratonu vrátila. Rozchody totiž měli už tak nějak zmáknuté. Teď přijde mnohem obtížnější zkouška jejich vztahu. Režisér David Gordon Green, který dosud nijak zásadně nezabodoval, volí komornější přístup a k mladíkovi, který při útoku přijde o obě nohy, vytvoří pro diváky sympatický vztah. Žádný hrdina, prostě tam jen stál, říká si. Léčba, deprese, rezignace, hádky s nejbližšími. Zatímco první polovina je velmi příjemná a uvěřitelná (sundávání obvazů je díky Gyllenhaalově herectví bolestivé i pro diváka), druhá se drolí, nestrhne, je patetická a stále víc ukazuje hrdinovu rodinu jako bandu vidláků, kterou nezajímá, co dotyčný požaduje a zvládne, ale spíš to, jak omámí Oprah. Samozřejmě se bude zase hlavně mluvit o Gyllenhaalovi, neb jeho výkon je uhrančivý a strhující. Znovu, sluší se napsat. Protože už dávno si začal vybírat zatraceně zajímavé projekty a zatím ho to naštěstí neopustilo. Tady to chtělo jen krapet zajímavějšího režiséra. (18.12.2017)

Konečně. I k heroickému tématu se dá dodat něco reálného. Jak říká hlavní postava: "Jsem hrdina, protože mi ustřelili nohy?" Normální, nic moc extra kluk, který se dostal do hledáčku médií a těžce to nezvládá. Protože málokdo se rodí hrdinou. A tady to je. Ten stres. Ta hrůza, tréma, pocit nezasloužené výlučnosti. Ten kluk čistil grily v rychlém občerstvení a najednou má být Tváří Bostonu? Jen proto, že byl ve špatný čas na špatném místě? Najednou ho všichni tlačí do škatulky amerického hrdiny, do které on vůbec nepasuje. Lidi chtějí snít, ale člověk si chce žít po svém. SPOILER jak smutně realisticky, ale opravdově, zní zpráva, že tenhle kluk a ta holka, přestože spolu protrpěli kde co a narodila se jim dcera, se zanedlouho poté rozešli. Bylo to evidentní. Je to realita, ne hraní si na hrdinný film. (04.04.2018)

Venujem tejto snímke jej 100.komentár. Skutočný príbeh, skutočný hrdina, ktorého možno len obdivovať, ako sa v rámci možností dokázal vysporiadať s tragickými následkami zranenia po teroristickom útoku dvoch zasraných arabských debilov. Film sa najviac sústredí na postup liečby a rehabilitácie po amputácii končatín a tiež vzťahom medzi Jeffom a Erin, ktorý nie je vždy ružový. Psychická rovnováha postihnutého je vratká a tak aj Erin opustí dočasne milenca. Prvá polovica filmu je lepšia, druhá už nepôsobí tak celistvo. Čo ma ako diváka dostalo, sú reakcie príbuzných Jeffa, hlavne ženských, ktoré všetko berú zo stránky popularity, napr. pri návšteve čiernej Oprah, smiešnej to postavy talk show. Čo sa týka útoku na bostonský maratón, tak máme na výber. Môžete sa baviť a byť spravodliví, alebo sa len dojímať a sledovať komorný príbeh obete, ktorá prišla o obe nohy a Jake Gyllenhaal sa s rolou vysporiadal skvele. (17.11.2019)

Civilní, neokázalý příběh muže, který při bombovém útoku na bostonském maratonu přišel o nohy,  zároveň se z něho stal symbol naděje a odhodlání lidského ducha. Nevyžádaně – přestože "buranská" rodina se na tom snaží profitovat. Boston Strong! Vyrovnávání se s bolestí, invaliditou a náročnou rehabilitací, (ne)vděčné (ne)přijímání pomoci bližních – zejména od obětavé přítelkyně (svého času ex), maniodepresivní stavy (čím jsem si to zasloužil) – to vše věrohodně svazuje bravurní Jake Gyllenhaal aspoň na slabší 4 *. (19.12.2022)

Kvôli zvýšeniu priemeru tohto sympatického civilného filmu zaokrúhľujem nahor, rovnako aj pre podporu tvorcom, keďže film kruto prepadol. Hold (nielen) americké ideály v súčasnosti obhajujú nereálne komiksové bytosti a nie robotnícka trieda. Stronger nám zobrazuje život chlapíka po krutej nehode, avšak jeho obľuba návštevy barov nie je o úniku z krutej reality života bez nôh, ale na základe videného je jasné, že podobne žil aj predtým a skrátka je na rozcestí, kedy by mal začať žiť ako muž, čo by sa v jeho -skoro- tridsiatke už pomaly aj patrilo. Nemožnosť vstať a hľadanie rovnováhy na pomocných mechanických nohách môžeme brať ako vizuálnu metaforu jeho neskoršieho "postavenia sa na vlastné nohy" aj v živote. Podpory sa mu zdanlivo dostáva iba od náhodných a obdivujúcich okoloidúcich, a to vždy iba na chvíľu, pretože doma to je pochopiteľne pre jeho okolie martýrium. Tých niekoľko patetických momentov môžeme pri dvoch hodinách civilnosti ignorovať. (19.04.2020)