Dům k pověšení

Emir Kusturica není moje krevní skupina, to je potřeba dodat k hodnocení. Film jsem doslova přetrpěl, úleva při závěrečných titulcích byla přirovnatelná k okamžiku, kdy naposledy vydechnete na záchodě. Ani vám to snad nedokážu vysvětlit. Kusturicova tvorba mi není sympatická a všechny jeho filmy mi přijdou na jedno brdo anebo alespoň totožným brdem zpracované. Z celého tohoto eposu mi v paměti utkvěla pouze scéna s obnaženou dívkou a harmonikářem. Víte, sám harmonikář jsem, ale to bych si musel prsty zlámat, než abych šel cvičit zrovna v takový moment. (28.07.2011)

Tento film som si našiel na doporučenie herca L. Latináka , ktorý ako hosť v rádiu Slovensko rozprával o hudbe i filmoch.(Denníček). Goran Bregovič vykúzlil božskú hudbu a pieseň Ederlezi(modernejší remix), ktorá sa nesie či už v spievanej či inštrumentálnej podobe celým filmom a je veľmi vydarená a chytľavá. Dom za vešanje je cigánsky film, tak ako čisto cigánska bola i Kusturicova komédia Čierna mačka biely kocúr. Majú strašne veľa spoločného, i tu sa dá pobaviť, len Dom za vešanje je s pribúdajúcimi minútami čoraz vážnejší a z komediálneho žánru sa postupne prepracujeme až k dráme a ceste za pomstou. Trochu dlhší film je natoľko "Kusturicovský" , že si jeho dĺžku pri sledovaní nevšimnete. Film je natočený v rómštine alebo nejakom cigánsko -srbskom dialekte, pretože som nerozumel takmer nič. Ako bonus pridávam verziu skladby Ederlezi od bývalej naj rockovej skupiny z bývalej Juhoslávie - Bijelo Dugme. Gádžovia, dik skvelý cigánsky film! 80%. (11.10.2014)

Je až s podivem, jak přirozeně dokáže "Fellini Balkánu" Emir Kusturica propojit ve svých dílech bláznovství a spiritualitu (či lépe řečeno magii) s ryzím zájmem o člověka. Režie je absolutně precizní (koneckonců Vávrova filmová škola), herci jsou výborní, Bregovičova hudba úžas budící, celek je nesmírně mnohovrstevnatý. Kusturica zkoumá nejen kulturu cikánského etnika, ale též zkorumpovatělost systému, stejně jako sílu sourozeneckého pouta mezi titulním hrdinou Perhanem, jenž oplývá telekinetickými schopnostmi, a jeho mladší sestrou. (27.01.2024)

Film, který je obtížné uspokojivě rozklíčovat, ale jednoduché si užít. Koluje mu totiž v žilách, podobně jako Poslední stanicí ráj (1988) Luciana Pintilieho nebo Vzestupu (1977) Larisy Šepiťkové, jakési nepolapitelné fluidum; boží chvění, které v některých jeho částech vystupuje z plátna a prostupuje publikem. Je hmatatelné minimálně od chvíle, kdy se kamera za doprovodu Bregovićovi interpretace romské písně Ederlezi přenese nad hladinu řeky, na níž Perhan spolu s dalšími Romy slaví svátek sv. Jiří. Střet vody a ohně, možná až přepáleně zveličený plujícími hořícími polínky, utváří magickou kompozici, která vzdáleně připomíná Danteho bárku. Hypnotizující plačtivý hlas romské zpěvačky následně obrazu vdechuje život, vytrhává ho z okovů filmového pásu a nechává ho v podobě elektrizujícího náboje volně poletovat mezi diváky. Každý moment, ve kterém potom Ederlezi zazní, je jednoduše kouzelný a těžko popsatelný, jako by promlouval univerzálním jazykem duše. (05.02.2023)

Nezabudnuteľné výpady krásnej kusturicovskej lyrickosti vlniace sa v pomalom rytme lietajúcich svadobných závojov a neodmysliteľných tónov akordeónu bohužiaľ nedokážu udržať v plnom nasadení príbeh (miestami korešpondujúci s Pišťankovým Rivers Of Babylon), ktorý postupom času stále viac pripomína pomaly sa spomaľuúci tok riedenia, zvoľna strácajúci na intenzite. No napriek týmto stratám je Kusturica v poslednej chvíli stále schopný na poslednú chvíľu obhájiť titul majstra záveru. (13.08.2014)