Sny Akiry Kurosawy

Co vznikne, když se coby režisérská dvojice spojí dvě zdánlivě neslučitelné osobnosti japonského filmu: režisér mnoha legendárních dramatických, kriminálních a samurajských filmů s osobitou poetikou + tvůrce brakových sci-fi horrorů s přerostlými monstry v čele s Godzillou? Vůbec jsem si to nedokázal představit a výsledkem byl surrealistický film, ve kterém jsem často nevnímal rukopis ani jednoho z nich. I když nepopiratelné filmařské kvality v pečlivě vystavěných scénách s pomalým tempem, typické pro Akiru Kurosawu, tu rozhodně jsou, stejně tak v post-apokalyptickém snu s přerostlými pampelišky a neotřelými myšlenky o světě jsem nakonec badal i jednu z možných stop Iširó Hondy. :) Zatímco mnozí režiséři se ke konci své bohaté tvorby již různým způsobem vyčerpávají nebo opakuji, u těchto dvou mám pocit, že oba tu natočili jeden ze svých vůbec nejlepších počinů, ne-li přímo ten nejlepší! ...s jedinečnou poetikou a atmosférou ztvárněných snů, které postupně ukazují přírodu v různých fázích. Zatímco ty první, vyloženě surrealistické sny jsem vnímal jen ve fantaskní a pocitové rovině, v posledních třech snových povídkách už ke mě začínalo doléhat i poselství o nevyhnutném vztahu člověka k přírodě a potřebu vážit si jí stejně jako život, dokud zde tyto hodnoty kolem nás jsou. Možná, že ta zimnice i čertovská apokalypsa byly svou délkou až natažené, ale celkový prožitek, kdežto každý sen má v sobě úžasné scény a jedinečnou atmosféru, to bohatě vyváží. Ještě musím vyzdvihnout povídku o setkání s van Goghem (v podání Martina Scorseseho! – se kterým se po Kolem půlnoci jako hercem setkávám tento měsíc už podruhé a v obou případech mě dokázal zaujmout) a nebývale optimistickou, pestrobarevně vytvářenou náladu u poslední povídky na téma smrti, včetně skvělého hudebního vyvrcholení. [95%] (01.09.2022)

Po prvej poviedke som sa obával, že budem po zvyšné dve hodiny stratený v preklade japonských symbolov, vyžadujúcich si znalosť kontextu. Druhá bola príjemným prekvapením a postupne sa kvalita poviedok zvyšovala, aby som postupne začal chápať myšlienkový kontext a štruktúru v Kurosawovej filmografii ojedinelého diela. Významové stupňovanie akoby narušila vizuálne nádherná impresionistická poviedka s Van Goghom, aby som vzápätí zistil, že jej akcentácia celý príbeh ešte viac umocňuje. Neviem, či za doslovný, polopatický záver filmu v podobe poslednej poviedky môže Spielbergova produkcia a jeho taktiež nie vždy vydarené a patetické vyústenia filmov, alebo japonský, pre nás skôr naivný prístup k otázkam, ktoré sa tu riešia, každopádne pokiaľ celý film chápeme najmä prostredníctvom úžasných obrazov, doslovnosť záveru v mojich očiach filmu výrazne ubližuje. Iným však práve ona môže privodiť katarziu. 90%. (25.10.2014)

Povídkový film legendy světového filmu, obsahující povídky mistrovské (například "mrtvý voják v tunelu"), pouze bizarní až kýčovité (procházka obrazy Van Gogha) a bohužel také i přes svou krátkou stopáž téměř nedokoukatelné(např. "apokalyptická" povídka). Celkově je z filmu dost patrné, že Mistr má svůj zenit dávno za sebou. (11.02.2003)

Nevyrovnanost jednotlivých snů je jeden z hlavních problémů. I když snů... Parametry "klasického" snu splňuje částečně pouze povídka Crows, jinak je to taková všechuť snů ve smyslu přání (zde v podobě naivních humanistických tezí na úrovni missáckého "přeji si světový mír") a něčím co by se dalo s přihmouřeným okem označit za novodobé (samozřejmě humanistické) kaidany. Za opravdu výtečné bych označil z těch osmi příspěvků pouze trio The Blizzard (atmosféra!), Crows (správně snově hravé) a Mount Fuji in Red (jediný z příspěvků kde se Kurosawovy podařilo poselství sdělit úděrně i působivě a ne pouze školometsky). (14.08.2010)

Říkám si, co asi z těch obrazů vyzařujících z projektoru bylo skutečně prosněno a čemu z těch možných snů předcházely skutečné události, zažité zkušenosti, které temným či světlým vizím propůjčily barvy (a v tomto případě barvy vždy podmanivé, ať už nejpestřejší v deštivém lesním dnu nebo svinuté v hlubině sněžného víru)? Sen je dění nejdůvěrnější a – spolu s myšlenkou či obrazem, které první zablesknutí doprovázejí (a po nichž často zbývá jen dým, který i nadějné plamínky uhasí přeháňkou nespavosti), nejprchavější. Pojmenování těchto mikropovídek tak manifestuje jejich intimitu, vnitřní závažnost a nutnost jejich vyslovení, sdělení, a tedy vyjadřuje i hlubokou prožitost řešené klíčové otázky filmu – jak se má člověk chovat k přírodě i k bližnímu. Závěrečná návštěva ve vesnici vodních mlýnů pointuje toto tázání, ilustrované obrazy kácených sadů, devastované krajiny, atomových katastrof apod., odlišně orientovaným pohledem – ne k přírodě co vnějším okolnostem a podmínkám, ale k lidskému životu, který osvětluje jako bezhraničný (tělem a časem neomezený) fenomén, přirozeně zasahovaný, ba prostupovaný přírodou. Názornost předcházejících alegorií, která by mohla mylně přijít jako tendenční, přehnaná, ideologická, se novým, probuzeným hlediskem – prostým sou-bytím – zvýznamňuje jako lidské „rozkoukávání“, které si dosud nepřipouští vlastní totožnost se svým protějškem. Tak se v závěrečné povídce alegoricky rozkoukává chodec, aby se i jím nakonec stala příroda, a i on přiložil květinu na hrob své minulosti. PS: A ještě pár slov Emila Filly: „Člověk bude šťastný, když opět a opět bude moci splývati jeho podstata s podstatou světa, když víc pozná, že substancí všeho je svoboda v jejím nepřetržitém uzpůsobování jako jednoty. Člověk vůbec, a nynější zvláště, ve svém způsobu a hodnotě charakteru, jedinečnosti – ducha – chce klid, neměnitelnost, setrvačnost, a to i při nepřetržitém dění světa a vzdor tomu měnění a proudu. Ale klid je dosažitelný jen jako jednota, jednota jeho ducha s duchem světa: uskutečnitelná jednota v kontemplaci, v blaživém zažívání a nazírání svého klidu a dění světa. Člověk se nemusí vzdát svého požadavku po klidu, i třeba jako vzpoury proti měnitelnosti a dění světa – může plně zůstat člověkem, ale musí víc připustiti smysl světa v jeho konkrétnosti, jedinečnosti, jeho projevu jako charakteru, ducha – jeho cesty po svém dosahovat své svobody. Člověk by potřeboval nemíti tolik katastrof (ovšem nikoliv za cenu dezerce, klasicismu, lenosti), chce-li se státi trochu moudrým, jako je hvězda, pes a žížala. Nikoliv státi se hvězdou, psem a žížalou, ale státi se pomocí jich dokonalejším, celejším člověkem a vytrvaleji šťastnějším. Je třeba asi kladl nové otázky - tak začíná každá náprava - a o to jde. Nesmí připustit, aby tyto otázky kladl dnes jen rozum - neboť by byly nesmyslné, ale aby je kladla sama duše, celek člověka. Odpovědi od rozumu duše nemůže potřebovat.“ (02.03.2017)