Režie:
Robert SedláčekScénář:
Eva KantůrkováKamera:
Jan ŠusterHudba:
Michal RatajHrají:
Viktor Zavadil, Zuzana Bydžovská, Denisa Barešová, Kristína Kanátová, Jan Vondráček, Karel Jirák, Michal Balcar, Anna Stropnická, Gabriel Cohen (více)Obsahy(1)
Film pozoruje posledních několik měsíců života Jana Palacha. Pozoruje jej na základě dostupných faktických pramenů a zároveň přemýšlí, co tomu mladému muži táhlo hlavou. Jan Palach nikomu z blízkých o svém rozhodnutí dopředu neřekl. Ani nenaznačil, že by byl něčeho takového schopen. Ve filmu prochází vztahem se svou přítelkyní Helenkou, bouřlivým kolejním životem roku 1968, soužitím s mámou doma ve Všetatech, zažije studentské brigády v Kazachstánu a Francii, chodí do školy, pozoruje a mlčí. Stejně jako se od podzimu 68 mění veřejný život, ráz ulic i výrazy lidí, stává se něco s Janem. Jak to, že si ničeho nevšimla jeho dívka, máma, spolužáci? Ještě to ráno si Jan vzal od mámy svačinu, na koleji vtipkoval se spolubydlícím a před odchodem do města se vysprchoval. Kamera po celý film sleduje Janovu tvář a snaží se zachytit okamžiky rozhodnutí… (Cinemart)
(více)Videa (2)
Recenze (390)
Filmová črta, která nemá jeden velký děj s jasně daným filmovým obloukem, ale je sledem jednotlivých událostí, které se snaží ukázat proces vnímání a cítění, které vedlo až k zapálení první pochodně. Naštěstí se povedlo postavu Palacha výborně prokreslit, scenáristicky i herecky a díky tomu použitý styl vyprávění funguje. Je tu hned několik scén, které jsou neskutečně silné a rozhodně to není jen závěr, ze kterého mrazí dlouho před tím, než se ozve zachrastění krabičky sirek. ()
Dvě výborné scény: příjezd tanků a závěrečné upálení, což ale není úplně režisérova zásluha, tyto situace strhávají tak trochu samy o sobě (jakkoli jsou zároveň dobře natočené). Mezitím paběrkování a dramaturgická beznaděj (postavy se nahodile objevují a mizí, scény jsou zkratkovité nebo rovnou nesmyslné). Výsledkem je bezkrevný a plytký film, což je vzhledem k tématu celkem brutální fail. Jinak řečeno: snímek o statečnosti a odvaze natočený zcela sterilně a neinvenčně. ()
Já mám s Robertem Sedláčkem, prakticky pořád stále jeden a ten samý problém. On je naprosto skvělej v jednotlivých scénách i tady můžu jmenovat, scénu kdy rusák vyhání Honzu Palacha z mostu, emotivně silnou i když nenápadnou scénu s pani Bydžovskou při smažení kaprů a samozřejmě závěr, to je prostě mistrovský. Jako celek to na mě působilo hrozně rozlítaně, nemělo to vyprávěcí kontinuitu, to šoupání v čase bylo na mě moc hrr. Já navíc pořád v případě Roberta Sedláčka vnímám příliš velký odstup od hlavních postav , co si mám myslet o scéně s topením štěnětě, milenka, vztah Jana s maminkou, jak to vlastně měl s přáteli. Jediný co mě film dal za názor na Honzu, že to byl hodně citlivý kluk směrem ke spravedlnosti. No a tím se dostávám k nefilmové části mého komentáře, ten věnuji nejodpornějším z odporných, komunistům. Soudruzí jste hnusný kreatury, vy nejen, že na vlastní národ pozvete cizí vojska, popravíte ženskou, válečný hrdiny, doženete mladýho kluka k bolestně smrtícímu činu, terorizujete a vydírate vlastní obyvatelstvo, ale především máte tu drzost, tu neuvěřitelnou drzost dneska tyhle svoje odporný zločiny bagetelizovat, zpochybňovat, zesměšnovat. Mě je úplně jedno jak moc vám v dnešní době narostl hřebínek, že Havlem počínaje a Babišem konče s vámi každej politicky mocnej dělá politickej deal. Pro mě jste, byli a budete navždy zločinci, gauneři a šmejdi a to zlo v tomhle filmu, tak to jste vy v plný kráse. ()
Lidská pochodeň číslo jedna, hrdina českého národa Jan Palach, rozvíjející onu seběobětovací linii aktu hrdinství, jejíž nejvýraznější personou byl Jan Hus, Palachem ve filmu přímo zmiňovaný. Škoda, že většina filmu je jen čekání na neobyčejně silnou a sugestivní závěrečnou scénu...scénář Evy Kantůrkové je až příliš plakátový...emocí prostý...jak by asi vyznělo, kdyby si scénář opět napsal sám Robert Sedláček s Pavlem Kosatíkem, jako tomu bylo v případě Českého století...takhle v přímém srovnání u mne vyhrává na plné čáře komplexnější a mnohem dramatičtější Hořící keř, produkt komerční HBO...a Agnieszka Holland je coby režisérka taky trochu v jiné lize... ()
Kdybych byl idealista, utěšuji se tím, že Sedláčkovo skličující, sugestivní a přesto věcné hledání (či ohledávání?) Jana Palacha otevře národu oči. Ve skutečnosti se spíš obávám, abychom se zanedlouho neohlédli za posledními třiceti lety a stejně jako „Jenda“ si nepoložili otázku „Takže ono to všechno bylo jenom jako?“. ___ Vadila mi občasná doslovnost a velká slova nebo nedostatečné využití některých postav (Eva), ale v celku považuji určitou fragmentárnost vyprávění, enigmatičnost hlavního hrdiny (danou právě tím, že jej poznáváme jen z útržků) nebo nadřazení faktů emocím za výborný tah. Vyprávění je zprvu svižné, eliptické, podobně uvolněné jako doba, ve které se příběh odehrává. S tím, jak se Palachovo vnímání skutečnosti zužuje (vyjma několika scén se celý film svědomitě drží jeho hlediska), čas vyprávění a čas vyprávěného k sobě mají stále blíž. Nedochází už k náhlým skokům mezi měsíci, události sledujeme skoro den po dni, v závěru takřka minutu po minutě. O to naléhavěji si uvědomujeme bezvýchodnost situace a nezvratnost dění (k tomu přispívá také navracející se motiv ohně, resp. ohně a vody, kterou zpřítomňuje Helenka, v jejíž moci už ovšem ke konci není Palacha „uhasit“). ___ Podobně mne zaujala nenucenost, s jakou film poukazuje na přijetí nových pořádků, resp. návrat do zajetých kolejí. Bojový zápal, nutící lidi vrhat se pod kola tanků, poměrně záhy střídá apatie, blbá nálada (viz např. prodavač pomerančů) a odvracení hlav. Komedie běžící na Vánoce 1968 v televizi vyznívá úplně jinak než groteska s Laurelem a Hardym, kterou ústřední pár během pražského jara sleduje v kině. Nevzbuzuje totiž úlevný smích, neboť neodráží náladu ve společnosti, ale působí jako součást snahy odklonit pozornost od závažnějších skutečností (stejně tak hokej), navodit dojem, že se vlastně nic nestalo a život běží dál. Asi žádný polistopadový film nedokázal takhle přesně a přitom vlastně mimochodem vystihnout děsivou samozřejmost, s jakou po srpnových událostech došlo k obnovení pořádku. V tomto ohledu Palacha zároveň považuji za nadčasového, protože určité vzorce (stádního) chování, činící demokratické principy mnohem křehčími, než jsme si ochotni přiznat, se nemění. ___ V neposlední řadě jde o film skvělý nacastovaný a zahraný (zejména Viktor Zavadil a Denisa Barešová), s nanejvýš autentickou výpravou. Přestože si po celou dobu udržuje určitou komornost a nijak se nevyžívá ve velkých celcích a davových scénách (opět důsledek navázání hlediska na protagonistu), rozhodně se jej vyplatí vidět a zažít na plátně. S větší pravděpodobností vám z něj naskočí husí kůže, s větší pravděpodobností vás po doběhnutí titulků a odchodu z kina zarazí podivná netečnost okolního světa. ___To nejzásadnější, ne-li nejlepší, co u nás bylo po listopadu natočeno. 90% ()
Galerie (27)
Zajímavosti (10)
- Záběry z Kazachstánu se podařilo natočit podstatně blíže, v někdejším sídle sovětských vojsk v Milovicích. Ani do Francie se tvůrci nemuseli obtěžovat, kraj lahodného vína nahradila vinařská obec Velké Žernoseky v Ústeckém kraji. [Zdroj: časopis Cinema 09/2018] (ČSFD)
- Ve filmu zmíňený Polák, který se upálil na protest proti nájezdu vojsk Varšavské smlouvy na Československo, byl Ryszarda Siwce. Podpálil se 8. září 1968 během Centrálních dožínek na Stadionu desetiletí ve Varšavě před očima 100 000 lidí. Zemřel 12. září 1968 v nemocnici na mnohačetné popáleniny. (Duoscop)
- Herec Jiří Zapletal v tomto snímku ztvárnil roli předsedy Národního shromáždění Josefa Smrkovského již potřetí, předtím ji představil v seriálu Roberta Sedláčka České století (od r. 2013), konkrétně v epizodě 1968: Musíme se dohodnout (2014) a ve filmu Dubček (2018) režiséra Laco Halamy. (majky19)
Reklama