Spalující touha

Troufám si tvrdit, že EWS není film, který by těžil z opakovaných shlédnutí. Jakmile si člověk přisvojí metaforický "plán" hrdinovy sexuální odysey, film ztrácí svoje prvotní tajemství a napětí atrofuje. Téma střetu dvou verzí (mužské a ženské) představivosti a destruktivnosti touhy je inspirativnější než pojetí Cruisova hrdiny jako oběti sexuální represe, kterou v závěru jeho externalizované a zoufale nenaplněné představy doženou až k slzám a provinilému doznání. Jsme v New Yorku na konci 20. století nebo ve Vídni za časů Freuda? Film vůbec působí odtažitě svým mixem bezčasí a kubrickovského chladu, který může být projevem stejně tak intelektuálního odstupu jako mizantropie. Postavy jsou spíš archetypy zbavené individuálních rysů, humoru a spontánnosti. Architektura a dekorace filmu jsou bezčasé; leimotivem je vánoční výzdoba, která záměrně nepůsobí rušivě jen tam, kam skutečně patří: do rodinného kruhu. Chladně promyšlený je i způsob, jakým Kubrick nakládá s kamerou, hudbou nebo třeba barvami - kontrast rudé (touha) a mrazivě modré (smrt) se zde prolíná do ambivalentní fialové. Jako zbavená jakékoliv emoce a kouzla působí i evokace nočních ulic New Yorku, nejspíš další záměr autorovy mimozemsky chladné inteligence. Konečně zaráží to, jakou péči (co do délky a pozvolnosti budování) věnuje Kubrick každé scéně, včetně těch vyloženě explikativních nebo rovnou zbytečných (např. rozhovor hrdiny se zženštilým recepčním je už třetím zpochybněním jeho kompetence jako heterosexuála). Out of Time. (26.09.2006)

Kubrick podstúpil kvôli existenciálnym otázkam niekoľko vesmírnych odyseí, aby na tej poslednej pochopil, že to jediné, čo dáva v živote zmysel, je poriadna súlož. Otázne je, či má pravdu. Jeho genialita, pokročilý vek a nezanedbateľná váha tohto posolstva - čoby jeho posledného - potvrdzujú že ano. Trojhodinová psychologická a štylistická extáza. (17.04.2003)

Údajně psychologický film. Já bych řekl, že spíše psychoanalytický. Problémy manželství a zdánlivého vyhasnutí manželské erotické touhy jsou rozebrány ze všech možných hledisek zcela v duchu Sigmunda Freuda. Buď zůstaneme na povrchu a z díla nám zůstanou jen příjemné či rozporuplnější pocity, anebo se pokusíme chápat skrytější podtóny a snad si odneseme i cosi hodnotnějšího. Třeba POMOvu myšlenku - nevím, jestli to takto myslel i Schnitzler, ale o to tady asi nejde. (26.10.2004)

Dlouho předlouho jsem se chystal na tento film. No a když už jsem se dočkal, tak jsem prvních dvacet minut měl co dělat, abych přijal poetiku filmu. Pomalé, intenzivní vyprávění ale naštěstí nabírá na obrátkách a po půl hodině se rozjíždí hodně slušný psychologický kolovrátek spolu s mysteriózní atmosférou amerických thrillerů devadesátých let. Nakonec se musím přiznat, že jsem z filmu Kubricka cítil na sta honů. Dokonce jsem místy měl i pocit, že nejsem ve filmu Eyes Wide Shut, ale že koukám na nějaké pokračování Osvícení. Kamerové záběry nebo intenzivně kousavá hra na piáno, mě utvrdila v tom, že tento film je opět naprosto jedinečným zážitkem, kterých aby divák pohledal. Závěr sice mohl být trošku údernější a nemusel skončit pouhým "fuck", ale jinak dobrý. Kubrick jak se patří. Podobných tvůrců dneska moc nenajdete...spíš vůbec. (22.06.2018)

(1001) 2009: Film, který jede po úplně jiné koleji, než kam mám namířeno já. Docela bych řekla, že ani neexistuje výhybka, která by nás svedla dohromady. Já ještě nejsem dospělá, ale dospělost si představuji jinak. 2018: A krucinál, stejně se na to budu muset podívat za dalších deset let znova, protože i teď jsem stejně jako před minulými deseti lety příliš nezkušená na to, abych vůbec chápala, o čem film pojednává. (Natož abych si pro sebe dokázala pojmenovat, jestli to dělá dobře nebo ne.) Teď si sice dokážu víc (než dřív) vychutnat, jak Kubrick mučí Cruise, ale myslím tím doslova režiséra a herce, protože co prožívá ta postava, co já vím. Jediná věc (kromě matné představy, že člověk má tendenci s plynutím času trochu zapomenout, že Nicole je schopná být herecká bohyně), které můžu jakžtakž porozumět a dejme tomu se díky ní na mapě filmu alespoň trochu zorientovat, je krátká mimoslovní etuda Alana Cumminga na téma jak vyjádřit neopětovatelné city. Svoje zmatení bych nejraději ilustrovala na tom finálním rozhovoru, kde mi hrozně vadí, že když Nicole řekne "the important thing is we're awake now", tak že Tom vypadá, jako že buďto nikdy neusnul a nebo už se nikdy neprobudí, zkrátka že během své odysey nic nepochopil. (18.06.2009)