Popel

Na rozdíl od dnešní převážně povrchní české filmové tvorby je to dílo myšlenkově, citově i jazykově hluboké a kvalitní. Zároveň ovšem působí příliš teatrálně a exaltovaně. Neškodilo by trochu méně emocí a expresivního projevu. Když je to ale natočeno podle povídky nevyléčitelného poetického romantika Fráni, tak se vlastně ani nelze divit. (11.10.2013)

Přeněžný stíne ztepilý, mohu jít s vámi, smím? Byť krásou vaší opilý, jsem také jenom stín... Osudové setkání dvou velkých píseckých patriotů, jejichž společné umělecké prolnutí překračuje stín všedního života, lze bezesporu považovat za jednu ze zásadních stop v dějinách novodobé české kultury. Komorní televizní hra Popel je lyrickým příběhem o snech a tužbách, ale také o dávných křivdách a hledání sebe sama. V první řadě je to ovšem herecký koncert Vlasty Fabianové a Ladislava Boháče, tónovaný v jemných, lehounkých odstínech tohoto pozdního partnerského intermezza, plného starých křivd a bolestných slov i pohledů, v jehož stínu se neztrácejí ani vynikající kreace křehké Kláry Jernekové a mladicky rozpustilého Viktora Preisse. Inu, kdo by se alespoň jednou v životě nezaposlouchal do těch nádherných veršů, které se psávaly na otevřených oknech, když měsíc svítil a čerstvý větřík probouzel v srdcích nekonečnou fantazii... (09.03.2015)

Výborně zahraná televizní hra o jedné nenaplněné lásce, velké nenávisti a léty živené ukřivděnosti, kterou na malém prostoru rozehrávají čtyři velcí herci. Pro málo obsazovanou Jernekovou jedna z nemnoha příležitostí ukázat svů talent. Černobílá záležitost, která jasně vychází ze stylu Fráni Šrámka a připomíná předvedeným herectvím a dialogy Stříbrný vítr. Celkový dojem 80 %. Klasika, kterou ocení fajnšmekři charakterního herectví. (17.02.2008)

Teda, ten konec mě málem rozzlobil. To mi nemaj dělat, tak romanticky naladit a pak tohle... Příběh, byť na papíře jednoduchý, je křehký a poetický. Vystihuje dokonale komplikovanost lidí, střet protichůdných pocitů a tužeb. Choval jsem naději, že živelnost a prostá radost ze života Preissova studenta dokáže proniknout a rozbít tu krustu, kterou si kolem sebe matka a dcera vystavěly, každá z trochu jiných důvodů, ale obě stejně silně. U dcery se to skoro podařilo, ale právě to probudilo matčinu skrývanou zášť k životu. Ta svůj pocit křivdy přenese na ostatní, zničí cizí radost v jejím zárodku, i když jde o vlastní dceru. Ani ta se nesmí povznést dál než matka, i ona musí pocítit matčinu skrytou zášť. Pak přijde lítost nad vykonaným dílem, ale již je pozdě. Skládám hold ústřednímu kvartetu Preiss, Boháč, Fabiánová a Jerneková, opravdová nadpozemská bytost, kvůli které bych se snad i veršovat naučil, ačkoli to nesnáším. (30.01.2017)

Stačí jeden Stříbrný vítr, další "stříbrné větry", pokud nejsou filmem vhodně přetransformované do lidovější = ne tolik poetické/básnické podoby, už působí teatrálně a otravně. Šrámek je totiž skrytě silně naturalistický a pravděpodobně před kritikou/cenzurou apod. své doby ukrývá svůj naturalismus/eroticismus pod silnou vrstvu poetiky a romantiky. (14.06.2018)