Kluci na řece

Srovnání s Knoflíkovou válkou se nabízí. V tomto srovnání dopadají Kluci jako film idyličtější a sentimentálnější, více literárnější. Postava nepoznaného navrátilce Jiřího je hodně romanticky stylizovaná. Na druhou stranu mají Kluci místy tajemnější, magičtější, kouzelnější atmosféru. Klukovský svět je zde více viděn skrze nostalgický opar, z hlediska dospělého vypravěče. (15.01.2011)

Jindřich Plachta hrál roztomilou postavu. Kvůli němu se na staré filmy těším jak malé dítě, které se chystá s rodiči do hračkářství. Svatopluk Beneš hrál opět klasického, zasněného, romantického, mladého milovníka. Jeho popis místnosti mě dostal. Z legrace jsem totiž zavřela oči a představovala si vybavení pokoje, které popisoval před starou dámou. Musím říct, že by byl dobrým vyprávěčem, fantazie by pracovala úplně sama. Zajímalo by mě jak se tvůrcům podařilo ukočírovat tu melu na řece, kdy se ty dvě party rvou jako koně. Ale to už se dnes nedozvím. Od té doby uteklo už spoustu času. Tak se o tom můžu jen domýšlet. (06.07.2010)

„Řeko milovaná řeko, o tobě se mi chce dneska vyprávět a o dětech které žijí na tvých březích. Bylas jejich kmotrou, hovoříš do jejich snů i her a jejich život je v tobě otištěn jako v zrcadlech“ Trocha poetiky, trocha dojetí (Terezie Brzkové) i první lásky, ale především spousta rošťáren v podání "Bukounů" a "Portičáků". A k tomu „věčné dítě“ Jindřich Plachta, u něhož je „guma na Bukouny vždy zdarma“. Vcelku roztomilý film, i když nevím, co by na něj řekla dnešní generace dětí…Na mě osobně trochu moc vypjatá hudba. (16.02.2019)

Knoflíková válka na československý způsob. Na místy velmi kouzelný film se dobře dívá už od samého začátku, nicméně největší spád dostane v momentě, kdy se na scéně objeví vynikající Jindřich Plachta. Dějová linka se ztraceným světoběžníkem mě vůbec nebavila, ale závěrečná superbitva vše vynahradila. Vyzdvihl bych i krásnou Srnkovu hudbu. (22.09.2013)

Spisovatel, básník a režisér Václav Krška se po úspěchu Ohnivého léta rozhodl znovu vrátit ke své milované řece, k symbolu mládí, síly a touhy po poznání. Příběh, situovaný do rodného Písku, upomíná na mnohá klukovská dobrodružství našich vlastních let plná nesmiřitelných šarvátek a bojů, ale také čestných proher i opravdového přátelství. Proti této velkolepé oslavě života staví Krška bolestnou touhu osamělé staré paní, která ve velkém domě teskní po svém jediném synovi, ztrativším se kdysi kdesi ve světě, a také nostalgickou vzpomínku starého venkovského hokynáře za pomalu uplývajícím životem v jímavé interpretaci Jindřicha Plachty. Z tohoto básnivého oparu, jenž se vznáší nad celým filmem jako jemná pavučina snů a fantaziií, cele vystupuje Krškova složitá osobnost, nádherná ve své umíněnosti i upřímnosti, vzdorující nejen dobovým konvencím, ale také válečným útrapám a ústrkům. Svět byl tehdy nemilosrdně devastován, ale tady, na břehu řeky Otavy, se čas na několik málo dní zastavil. Snad náhodou, snad doopravdy. (05.10.2008)