Foxtrot

Pokud jsem po první třetině musel tiše uznat, že právě na mě byl zahrán nejdéle vystavěný vtip na světě, tak jsem pak ochraptěl zklamáním, že to tak nebylo zamýšleno a jednalo se pouze o sofistikovanou narativní hru, kde celá ta první pasáž je ve své podobě přesně na svém místě. Chápete ten potenciál, vytvořit půlhodinovou pomalou, klinickou, bolestivou, tichou sekvenci, abyste jí potom shodili jedním zpovykaným záběrem? Bohužel Foxtrot se nad sebe povýšit nedokáže, ačkoli se strašně snaží tvářit že ano. Je to strašlivě těžkopádné a k závěru až bolestivě doslovné a jalové kdy v dlouhých, statických záběrech musíme sledovat dialogy jako "Ty jseš jako ten bagr. A já to auto, které zvedá." "Já si spíš myslím, že to ty jsi ten bagr. A já to auto." Ughrrr.... PS: pro ty, jimž přijde rumunská nová vlna jako dobrý nápad, bude tohle pohoštění (13.04.2018)

Nejen pohyb osob je třeba kontrolovat ve válčných zónách, ale také (a zde především) velbloudů.... Uznal jsem oprávněnost kritiky (Gudaulin*****): "Do divadla nebo na koncert bys do Brna zajel a kinematografie Ti za to nestojí?:-) Koukám, že v Brně si dokonce můžeš vybrat ze dvou kin. Spoj to s něčím přízemním, jako je nákup, nebo výlet po památkách a budeš mít jedinečnou možnost vidět Foxtrot na velkém plátně." a vyrazil po 40 letech do Žďáru, do kina Vysočina, v němž jsem kdysi strávil mládí, a z jehož představení (Mladý muž a bílá velryba), kterého jsem se naposled zúčastnil, hanebně zdrhnul. Kino se od té doby moc nezměnilo, jen sedadla jsou nová, pohodnější, ale je jich tam snad o polovinu méně (kdysi tohle kino praskalo ve švech). Kolo jsem dal do šatny, koupil si lístek (80 Kč) a mizernou kávu (36 Kč), a připojil se k deseti návštěvníkům, z nichž jeden pendloval dovnitř a ven... Ale abych pro kino nepřehlédnul film! Ten je důmyslně vybudován na trojúhelníkovém půdorysu, základnu (body A a B) tvoří dopad virtuální a reálné smrti vojáka na jeho otce, dílem i matku a další členy rodiny; vrcholový bod (rozhodně i vrchol celého filmu) pak vojenský život na kontrolním stanovišti "Foxtrot". Časový pohyb je A-C-B, pohyb kvality C-A-B. Pozn. 1: Přestože film je truchlivý, najde se tu i veselá scénka, samozřejmě myslím na kouření trávy, kterou si voják Jonathan zapomněl doma (už to by kuřák asi neudělal), otec Feldmann (dříve kouřil jen komerční cigarety) ubalí během několika vteřin dokonalého jointa (zřejmě jej vyrobila firma Coen & Roubicek) a s matkou jsou veselí ještě dřív, než začnou kouřit. (11.05.2018)

Jedna či dvě scény nedělají film a hutné drama o vině, odpuštění, tradici a militarismu jako národní konstantě není přece výjimkou. Nejenže je Foxtrot neúměrně dlouhý a úvodní expozice délkou naprosto ubíjející, ale rovněž povětšinu času jen jemně klouže po povrchu, aby nakonec splašeně upaloval směrem k vytoužené katarzi. Ta se ale nedostaví, neboť chybí dynamika, energie, emoce a vypiplaný narativ. Vizuální pohrávání si s materiálem baví chvilku, pak začne spíše otravovat. A nezachrání to ani velbloud, který je jako symbol zdaleka nejzajímavějším aspektem. 4/10 (18.04.2018)

Izraelské úrady sú podobne neschopné ako všade na svete, takže pokiaľ vám niekto niekedy oznámi, že... tak si veci radšej sami overte. Po jednoznačnej expozícii však nasleduje výhybka a Maoz nám ukazuje, že dramaturgia jeho filmu je o niečo zložitejšia. Všetko nakoniec do seba zapadne vďaka poslednej scéne s ťavou. Ide síce aj o kritiku miestneho riešenia nepríjemných problémov, v tomto prípade nešťastnej nehody, avšak asi ešte viac išlo Maozovi o až mysteriózne sa zamyslenie nad osudom, ktorý má nad nami takú moc, že pred ním nikam neutečieme. A že je to, beťár jeden, veľký cynik. (20.11.2023)

Snímek bez jakýchkoliv pochyb či kompromisů začíná kondolencí pro rodinu palestinského Stevea Carella a okamžitě diváka vtáhne do děje - to ovšem paradoxně záhy padá na úkor příliš zdlouhavé expozice. Pokud přetrpíte vlažný prolog, poté vás čeká lehce absurdní tragikomická rošáda a plejáda pesimisticky laděných situačních gagů, kterým ale akutně chybí humor - což posléze vede k jistý kontraproduktivní ambivalenci. Je sice pravda, že Samuel Maoz pojal dané téma atypickou, a přesto velice kuriózní formou (skrze asymetrické rámování polocelků a autentickou interpretaci reflektuje společenské rozpoložení jedné skupinky vojáků, kteří slouží jako pohraniční kontrola) - ale i přes určitou konceptuální nápaditost jde o veskrze standardní ekvivalent žánru protiválečných satirických výsměchů o nesmyslnosti války, a polemiku o závazku rodičovského pouta. Negativem příběhu je jeho fragmentace na tři akty, čímž krom narušení rytmiky, jejíž frekvence je víc chaotická jak sinusoida, vzniká taky určitá nekonzistence a především pak kvalitativní antiteze, který absolutně kazí finální dojem - ač finální pointa, která převrací doslova vše, jaksi všechny nedostatky ospravedlňuje. Stopáž je navíc přepálená - ale komiksový a taneční intermezzo ženiální! .... VERDIKT: 7,7 čísel magazínu Bellboy z 10 [#46.LFŠ] (10.08.2020)