Foxtrot

Jedna či dvě scény nedělají film a hutné drama o vině, odpuštění, tradici a militarismu jako národní konstantě není přece výjimkou. Nejenže je Foxtrot neúměrně dlouhý a úvodní expozice délkou naprosto ubíjející, ale rovněž povětšinu času jen jemně klouže po povrchu, aby nakonec splašeně upaloval směrem k vytoužené katarzi. Ta se ale nedostaví, neboť chybí dynamika, energie, emoce a vypiplaný narativ. Vizuální pohrávání si s materiálem baví chvilku, pak začne spíše otravovat. A nezachrání to ani velbloud, který je jako symbol zdaleka nejzajímavějším aspektem. 4/10 (18.04.2018)

„Lidi chtějí přijít a podpořit tě.“ - „A co řeknou? Upřímnou soustrast? Že byl výjimečné dítě? Nebo…ten Michael je vážně silný, jak to zvládá?“ Ostatně, jak se chovat k člověku, kterému zemřel bližní? Určitě ne za pomocí úvodního „pragmaticky nápomocného“ a hlavně naprosto odosobněného, sterilního přístupu (zajímavý vhled do specifické oblasti jedné země…a především znatelná kritika systému). Jenže osud si s postavami zahraje cyničtěji, než se možná může zdát…Foxtrot je velmi pomalá, komorní záležitost, emočně ovšem dost silná. Rozdělení do 3 částí, kdy do sebe na konci vše zapadne, mi sedlo. Bavila mě atmosféra, vývoj příběhu, myšlenky vyřčené i potlačované, přesné herecké výkony, drsný „nosorožec v louži“, kreslené ozvláštnění, moudro ohledně rodinného „dědictví“ a již zmíněný (moc pěkný) závěr. A Arvo Pärt svým nádherným opakujícím se hudebním motivem Spiegel im Spiegel dokázal scény ještě víc vyšperkovat. Výborný film o ztrátě milované osoby, který hodnotím silnými 4*, škoda té velké rozvláčnosti. (11.08.2019)

Jedna několikavteřinová scéna a všechno dá smysl a myšlenkově se prohloubí. Formálně i obsahově originální, autorské zamyšlení se nad vratkostí osudu a nevyhnutností splatiť mu každou daň. Silný, těžší film s citem odlehčující smutné drama absurdně groteskními momenty, přesně jak to zvykne dělat život sám. (10.04.2018)

Dokonalost v každém záběru. Maoz rozvíjí příběh postupnými smečemi, vypálí před diváka s neskutečnou vervou a postaví ho do míst, do nichž by se jiní filmaři postupně prokousávali i několik desítek minut. Pak se tváří velmi nevinně, jen se potutelně usmívá nad divákovým tápáním. A když už, už máte pocit, že vás nic nepřekvapí, dostanete další ránu. A znovu musíte děj podrobit analýze a syntéze. Skvěle pomáhá plastická a dynamická kamera, která v šikovných náznacích upozorňuje diváka na důležité aspekty děje. Spojení Maoz + Bejach je opět dokonalé. (24.04.2021)

Jak už napsali kolegové film má tři příběhové roviny mě naprosto uchváltila pomalu plynoucí obrazová umělecká kreativita druhé části. V první "rodinné" mě naopak rozvleklost některých záběrů přišla zbytečná, protože to nejsilnější v této části se odehraje až ke konci. Samozřejmě pro příběh jako celek je nejpodstatnější závěrečná třetí nejkratší část, která vše propojí. Samuel Maoz natočil originálně vyprávěný film ani ne tak o nesmylnosti války, jako nesmyslnosti byokracie a některých izraelských postupů, alespoň tak jsem to vnímal já. Myslím si, že film budu mít ještě chvíli k sobě a bude doznívat. Krátce po projekci mám v hlavě neskutečně kvalitní vedení kamery, pocity rodičů, zmar vojáků čili je toho poměrně hodně. (05.04.2018)