Children of the Full Moon
VOD (1)
Obsahy(1)
Probouzí se v nich síly, které neumíme ovládat. Nikdo neví, co vlastně prožívají, ani proč na ně má takový vliv Měsíc. Žijí mezi námi a prožívají každodenní peklo na Zemi – rodiny a děti s diagnózou nejtěžšího autismu. Většina filmů o autismu představuje jeho polohu, která nám připadá něčím fascinující a přitažlivá. Ukazuje lidi vybavené zvláštní vnímavostí a neobvyklými schopnosti často hraničícími s genialitou. Režisérka Veronika Stehlíková se však v tomto dokumentu vydává prozkoumat jinou, méně fotogenickou a mnohem méně známou tvář této nemoci, než kterou známe ze skvělého podání Dustina Hoffmana ve filmu Rain Man. Této – nejtěžší – formě autismu se odborně říká „nízkofunkční". Patří k nejnáročnějším a nejhůře zvladatelným zdravotním postižením vůbec. Ti, kteří jí trpí, mají problém v naší společnosti normálně fungovat. Dokument zachycuje situaci čtyř rodin s různě starými dětmi. Adéla má autismus spojený s mentální retardací a problémovým chováním. Nemluví, je neustále v pohybu. Hází vším, co jí přijde do ruky. Bije se rukama do obličeje, léta nosila boxerskou helmu, která ji pomáhala ochránit před ní samotnou. Matka dospělé Marcely posté za den vyndává oblečení naházené pod postelí a rozsypanou mouku v kuchyni. Další rodině zachránila život klec, ve které jejich čtyřiadvacetiletý syn tráví většinu svého života. Mimo ni útočí lidem na obličej, mlátí pěstmi, vypichuje oči. Dorotka propadá záchvatům zoufalého sebepoškozování, při němž ji neudrží ani 3 dospělí lidé...
Diskusi o nedostatečné pomoci rodinám s dětmi s nízkofunkčním autismem rozvířila v roce 2016 tragédie matky, která i s autistickým synem skočila pod vlak. Situaci komentuje terapeut Hynek Jůn, který se zásadně zasloužil o růst povědomí o této nemoci a rozvoj specializované péče pro lidi s touto závažnou diagnózou. Sociální služby, které mají lidem se zdravotním postižením pomáhat, totiž tyto nejtěžší klienty paradoxně často odmítají. Nemají na ně ze strany státu dostatek prostředků. Přitom právě kvalitní péče dokáže životní pohodu takto nemocných lidí výrazně zlepšit. Dokument Děti úplňku vznikl z iniciativy manželů Petry a Petra Třešňákových. Poté, co jejich dcera Dorota v šesti letech skončila hospitalizovaná v dětské psychiatrické léčebně, si uvědomili, že Česko nenabízí takto postiženým dětem žádnou důstojnou budoucnost. Rozhodli se na problém upozornit a usilovat o zkvalitnění sociálních služeb. (Česká televize)
(více)Recenze (40)
Dokumenty by měly i upozorňovat na nějaký problém, a tenhle to udělal. Nebudu se zabývat standardní kamerou a standardní prací s respondenty. Důležité je, že otevřel závažné téma. Šel hodně do soukromí rodin. Ukázal něco, co se zatím neukázalo a možná jsou lidé, kteří si myslí, že by to i mělo zůstat skryto. Ukázal hodně zoufalství ale i hodně lásky a obětavosti. ___ A je tady, sakra, něco v nepořádku, když stát nechává své občany – a to ať už rodiče nebo i děti – téměř bez pomoci. Je zatraceně špatně, když to žádný politik nevezme jako své téma a nezačne s tím něco dělat. Vždyť by se záchranná síť pro tyto rodiny dala využít i na stárnoucí populaci. Chápu, že typ péče je odlišný, ale princip je stejný. Pokud někomu připadá 4 000 lidí trpících těžkým autismem jako malá a nedůležitá skupina, tak o starých lidech to nikdo tvrdit nemůže. ()
Neuvěřitelně silné téma, po jehož shlédnutí mám pocit, že můj život je peříčko. Ty rodiny mají můj neskonalý obdiv, rodiče jsou hrdinové. Zmiňovat, že stát zase jednou selhal, je téměř zbytečné. Jen ve mě pořád hlodá otázka, proč se vynakládají miliardy (celosvětově) na prozkoumání kdejaké díry ve vesmíru, na nové zbraňové systémy atd, místo toho, aby se to nacpalo do výzkumu duševních chorob a trvale poruchových stavů poškození mozku. Nejen, že nevíme proč to vzniká, ale ani jak to dříve odhalit a natož jak to léčit. Psychiatrie je neléčí, ta dopuje, ne že by nechtěli, oni neví jak. A to nejde jen o těžké autisty, ale i o jiné postižení podobného typu. Tvůrci filmu mají můj obdiv a 1000% k tomu. ()
Rodiny, které se starají o tyhle děti, to mají fakt těžké. To ale musí být jasné snad každému i bez tohohle dokumentu. Takhle je to jen připomenutí toho, jaké máme štěstí, že my sami jsme v pořádku, zdraví a že naše starosti jsou vlastně bezvýznamné oproti lidem, kteří svůj život "věnují" svým postiženým dětem. Přidaná hodnota dokumentu ale veškerá žádná, zůstává jen to silné téma. ()
Jedna jediná hvězda za názory pana doktora Jůna. Ano, o tom to skutečně je. Sociální stát by měl být za každých okolností připraven postarat se tam, kde selhává rodina, a to ať přirozeně, všichni stárneme nebo méně přirozeně, tedy pro neschopnost té či oné rodiny se o své děti postarat, a to z jakýchkoliv příčin. To bez výhrad podepisuji, stejně jako to, že by měl tento stát nastavit takové podmínky, aby rodina s postiženým dítětem (dětmi) mohla "normálně" existovat. Oním normálně fungovat v uvozovkách se ale dostávám k tomu, s čím nemohu a ani nechci souhlasit, k tomu, z čeho se mi jako rodiči dvou autistických dětí udělalo zle. Z dokumentu, který je primárně založen na postojích rodičů, kteří se stali "oběťmi" svých dětí a svou frustraci si při pohledu na své dítě stále přípomínají ( "já si musím stále přípomínat, že je to nemoc, že ona to vlastně nedělá schválně..."), z rodičů (ne všech, z maminky dospělé Marcely snad jako z jediné čišela přes veškeré brblání čistá a upřímná láska ke své dceři), kteří křičí , jak strašně těžké to mají, ale zároveň nesdělí ani špetku z toho, co se snažili pro svou rodinu, včetně svého autistického dítěte udělat. Ano, tady si uvědomuju, že tento dokument z iniciativy Petra Třešňáka měl zejména ukázat onu zdrcující "tíhu", ono strašlivé "sebeobětování se". Ano je to těžké, hodně těžké, ale především jsou to a budou vždy jen a jen NAŠE děti. To, že v dokumentu se neobjevil ani náznak toho, co se ta či ona rodina (kromě klecí a přivazování k židličce) snažila pro své děti a jejich (ono jejich pod sebou skrývá celou rodinu) plnohodnotný život udělat. Jak moc a intenzivně a různými způsoby se snažili (kromě léků, volání záchranek a pobytů v psychiatrických léčebnách) ke svému dítěti proniknout a kolik své lásky mu byli schopni dát, to skutečně považuju za obrovský faul. A chci věřit tomu, a vlastně i věřím, že to jen nebylo řečeno, ale bylo to tam. Všem rodinám, nejen těm v dokumentu, s PAS držím palce a vzkazuji, že první a nejdůležitšjší krok při diagnóze autismus, je vlastní smíření se s ní. Jinak to totiž moc nefunguje a úplně normální to taky NIKDY nebude. A proto bude vždy normálně v uvozovkách. Ale je to a vždy bude především na nás, tedy rodičích. ()
Je to sice pár let starý dokument, ale dostala jsem se k němu až nyní přes křest jednoho kalendáře, jehož výtěžek půjde právě na "hotel" pro těžce zvladatelné autisty. Moje dobrá a strašně hodná kamarádka, která právě takového synka má, byla ale vůči tomuto dokumentu natolik kritická (připadal jí velice přehnaný a zbytečně negativní) dokonce použila sprosté (sic!) slovo, což jsem u ní slyšela snad poprvé v životě, že jsem zbystřila a dokument jsem si obstarala. A ač o tom něco vím a autismus pro mě není neznámé téma, beztak jsem byla zděšena, viděnému jsem věřila a a znovu si uvědomila, že nemocný mozek je opravdu jedno z nejhorších prokletí a humanistický úzus v nás i v celé společnosti, s tím absolutně neumí nakládat. Proto nezbývá než jim aspoň trochu pomoct a přispět, tyto rodiny to mají nesmírně, nepředstavitelne těžké. ()
Galerie (4)
Photo © Česká televize
Reklama