Children of the Full Moon
Obsahy(1)
Probouzí se v nich síly, které neumíme ovládat. Nikdo neví, co vlastně prožívají, ani proč na ně má takový vliv Měsíc. Žijí mezi námi a prožívají každodenní peklo na Zemi – rodiny a děti s diagnózou nejtěžšího autismu. Většina filmů o autismu představuje jeho polohu, která nám připadá něčím fascinující a přitažlivá. Ukazuje lidi vybavené zvláštní vnímavostí a neobvyklými schopnosti často hraničícími s genialitou. Režisérka Veronika Stehlíková se však v tomto dokumentu vydává prozkoumat jinou, méně fotogenickou a mnohem méně známou tvář této nemoci, než kterou známe ze skvělého podání Dustina Hoffmana ve filmu Rain Man. Této – nejtěžší – formě autismu se odborně říká „nízkofunkční". Patří k nejnáročnějším a nejhůře zvladatelným zdravotním postižením vůbec. Ti, kteří jí trpí, mají problém v naší společnosti normálně fungovat. Dokument zachycuje situaci čtyř rodin s různě starými dětmi. Adéla má autismus spojený s mentální retardací a problémovým chováním. Nemluví, je neustále v pohybu. Hází vším, co jí přijde do ruky. Bije se rukama do obličeje, léta nosila boxerskou helmu, která ji pomáhala ochránit před ní samotnou. Matka dospělé Marcely posté za den vyndává oblečení naházené pod postelí a rozsypanou mouku v kuchyni. Další rodině zachránila život klec, ve které jejich čtyřiadvacetiletý syn tráví většinu svého života. Mimo ni útočí lidem na obličej, mlátí pěstmi, vypichuje oči. Dorotka propadá záchvatům zoufalého sebepoškozování, při němž ji neudrží ani 3 dospělí lidé...
Diskusi o nedostatečné pomoci rodinám s dětmi s nízkofunkčním autismem rozvířila v roce 2016 tragédie matky, která i s autistickým synem skočila pod vlak. Situaci komentuje terapeut Hynek Jůn, který se zásadně zasloužil o růst povědomí o této nemoci a rozvoj specializované péče pro lidi s touto závažnou diagnózou. Sociální služby, které mají lidem se zdravotním postižením pomáhat, totiž tyto nejtěžší klienty paradoxně často odmítají. Nemají na ně ze strany státu dostatek prostředků. Přitom právě kvalitní péče dokáže životní pohodu takto nemocných lidí výrazně zlepšit. Dokument Děti úplňku vznikl z iniciativy manželů Petry a Petra Třešňákových. Poté, co jejich dcera Dorota v šesti letech skončila hospitalizovaná v dětské psychiatrické léčebně, si uvědomili, že Česko nenabízí takto postiženým dětem žádnou důstojnou budoucnost. Rozhodli se na problém upozornit a usilovat o zkvalitnění sociálních služeb. (Česká televize)
(více)Recenze (40)
Je to síla! Nemusí to nutně tlačit na pilu a ždímat z vás slzy tklivými záběry. Je to přesně trefený obraz toho, že lidé, co mají doma autistu, mají nad hlavou kousek svatozáře, ale taky pořádnou dávku lidství. Účelem dokumentu je pohnout věcmi, které tady stagnují léta, ať už se jedná o celospolečenskou debatu a vnímání, tak i roli státu, který nejenom, že neumí s některými lidmi naložit, ale často odmítá podat i pomocnou ruku. Vyčítat tomu absenci konfrontace s kýmkoliv z „druhé strany“ nemá smysl. To bude až v případě, pokud tenhle vykopnutý balon někdo nepochopitelně zahraje do autu. ()
Dokument chtěl upozornit na poruchu, o které se málo ví, a na osamocenost rodičů v péči o jejich takto těžce postižené děti. Neslyšíme sice od rodičů žádná jalová slova o lásce, ale vidíme ji v každém jejich kroku, v každém činu! Den za dnem, měsíc za měsícem, rok za rokem! Klobouk dolů před těmito rodiči a jejich obětavostí! - - - A že tyto děti není kam umístit, aby si rodiče a rodinní příslušníci alespoň trochu oddychli a mohli načerpat nové síly, to je neuvěřitelná ostuda celého zdravotnického systému! Díky režisérce za její dokument, který toto téma otevřel! ()
Jedna jediná hvězda za názory pana doktora Jůna. Ano, o tom to skutečně je. Sociální stát by měl být za každých okolností připraven postarat se tam, kde selhává rodina, a to ať přirozeně, všichni stárneme nebo méně přirozeně, tedy pro neschopnost té či oné rodiny se o své děti postarat, a to z jakýchkoliv příčin. To bez výhrad podepisuji, stejně jako to, že by měl tento stát nastavit takové podmínky, aby rodina s postiženým dítětem (dětmi) mohla "normálně" existovat. Oním normálně fungovat v uvozovkách se ale dostávám k tomu, s čím nemohu a ani nechci souhlasit, k tomu, z čeho se mi jako rodiči dvou autistických dětí udělalo zle. Z dokumentu, který je primárně založen na postojích rodičů, kteří se stali "oběťmi" svých dětí a svou frustraci si při pohledu na své dítě stále přípomínají ( "já si musím stále přípomínat, že je to nemoc, že ona to vlastně nedělá schválně..."), z rodičů (ne všech, z maminky dospělé Marcely snad jako z jediné čišela přes veškeré brblání čistá a upřímná láska ke své dceři), kteří křičí , jak strašně těžké to mají, ale zároveň nesdělí ani špetku z toho, co se snažili pro svou rodinu, včetně svého autistického dítěte udělat. Ano, tady si uvědomuju, že tento dokument z iniciativy Petra Třešňáka měl zejména ukázat onu zdrcující "tíhu", ono strašlivé "sebeobětování se". Ano je to těžké, hodně těžké, ale především jsou to a budou vždy jen a jen NAŠE děti. To, že v dokumentu se neobjevil ani náznak toho, co se ta či ona rodina (kromě klecí a přivazování k židličce) snažila pro své děti a jejich (ono jejich pod sebou skrývá celou rodinu) plnohodnotný život udělat. Jak moc a intenzivně a různými způsoby se snažili (kromě léků, volání záchranek a pobytů v psychiatrických léčebnách) ke svému dítěti proniknout a kolik své lásky mu byli schopni dát, to skutečně považuju za obrovský faul. A chci věřit tomu, a vlastně i věřím, že to jen nebylo řečeno, ale bylo to tam. Všem rodinám, nejen těm v dokumentu, s PAS držím palce a vzkazuji, že první a nejdůležitšjší krok při diagnóze autismus, je vlastní smíření se s ní. Jinak to totiž moc nefunguje a úplně normální to taky NIKDY nebude. A proto bude vždy normálně v uvozovkách. Ale je to a vždy bude především na nás, tedy rodičích. ()
Je to sice pár let starý dokument, ale dostala jsem se k němu až nyní přes křest jednoho kalendáře, jehož výtěžek půjde právě na "hotel" pro těžce zvladatelné autisty. Moje dobrá a strašně hodná kamarádka, která právě takového synka má, byla ale vůči tomuto dokumentu natolik kritická (připadal jí velice přehnaný a zbytečně negativní) dokonce použila sprosté (sic!) slovo, což jsem u ní slyšela snad poprvé v životě, že jsem zbystřila a dokument jsem si obstarala. A ač o tom něco vím a autismus pro mě není neznámé téma, beztak jsem byla zděšena, viděnému jsem věřila a a znovu si uvědomila, že nemocný mozek je opravdu jedno z nejhorších prokletí a humanistický úzus v nás i v celé společnosti, s tím absolutně neumí nakládat. Proto nezbývá než jim aspoň trochu pomoct a přispět, tyto rodiny to mají nesmírně, nepředstavitelne těžké. ()
Dokument Deti uplnku bezpochyby odvypravuje pusobive lidske pribehy. Filmu se celkem i dari upozornit na existujici problem (nedostatecnou socialni peci) nicmene uz nenabizi nejakou konfrontaci- proc se filmari nesli zeptat nekoho kompetentniho, proc nejde danou vec zmenit? Vlastne s tim filmem mam uplne stejny problem jako s *Miluj me, jestli to dokazes- totiz jedna se spise o reportaze sestrihane v celovecerni film a opet nechybi odhaleny penis mentalne postizeneho cloveka. Na druhou stranu ocenuji ze s tim filmari nesli do kina (jako u vyse zmineneho filmu). POSLEDNI SLOVO: Pokud se o dane problematice chcete opravdu neco dozvedet, doporucuju spise 17 minutou epizodu z cyklu *Diagnoza: Autismus. Silnejsi 3/5* ()
Galerie (4)
Photo © Česká televize
Reklama