Juha

Kaurismäki pojal Juhu opravdu po svém a dokázal jej natočit tak obdivuhodně, že divák chvílemi upadá v domnění, že sleduje skutečně nějaký starý němý film. Samotný přímočaře a černobíle (nejen vizuálně, ale i dějově) natočený příběh by ale nedokázal vyvolat u diváka správné dojmy a emoce, nebýt fantastické, dokonale přesné hudby. Ta u tohoto díla skutečně tvoří minimálně polovinu konečného výsledku. (10.02.2003)

Vytvořit film, který se diametrálně odlišuje od ostatních, ještě neznamená záruku kvality (originality možná). Aki Kaurismaki pojal Juhu jako černobílou němou výpověď, kterou však zbytečně znásilňuje občasnými reálnými zvuky (zavírání dveří, píseň zpěvačky, broušení sekery). To by se ještě dalo brát jako maličkost. Neodpustitelná je ale chladnost, jenž chtě nechtě vystupuje na povrch. Nezachrání ji ani hřejivá hudba, poetika některých scén, výkon Marji. Téma filmu režisér nepříliš šťastně přebírá z jiných snímků, nejspíše spoléhá na již zmiňovanou originalitu. Herci samotní podávají přesvědčivé výkony, ale chvilková naivita v jejich partech odkazuje na to, že si nejsou zcela jisti ve svých pozicích. Nechci jen kritizovat, protože některé scény stojí opravdu za to vidět. Přesto si myslím, že Kaurismaki má na víc. (22.12.2003)

Páni, tak tomuto říkám úctyhodně vzdaný hold němému a černobílému filmu. Krásně a minimalisticky zpracované, myšlenkově hluboké, perfektně zahrané. Kaurismäkiho snímek JUHA je pro diváka dostatečně "průhledný", nikoli však automaticky lehce stravitelný. Realističnost mnoha scén je do značné míry potlačena a snímek tak více vyznívá jako hluboké a citlivé podobenství/poselství o leckdy zvláštním světě či o životě a životních hodnotách leckterých lidí. Za zmínku stojí také vynikající, typicky "prkenné" herecké výkony "dvorních herců" Aki Kaurismäkiho - nemohu nezmínit alespoň Kati Outinen či Markku Peltola. (22.12.2003)

Může to vypadat jako anachronismus točit na přelomu milenia němý film, ale když jsou úsporné titulkové dialogy doplněny přesně cílenou doprovodnou, hudbou která pomáhá vyprávět příběh, je z toho neortodoxní podívaná. Hudba je zde stejně důležitá jako třeba ve Scolově Tančírně. Produkce: Sputnik (09.07.2017)

Příběh je někde na úrovni kalendářových moralitek o svedených ženách, vilných buržujích a nevinném venkovu z 19. století (předloha Juhani Ahoa prý patří k finskému novoromantismu) , o to je krásnější pozorovat, jak se z naivity pod Akiho rukama rodí jakási zvláštní nemilosrdnost a tvrdost, která vrcholí krutou závěrečnou scénou. Je to zvláštní posun od ryzí optimistické naivity až po těžký pesimismus a odcizenost závěru. Na Juhovi je krásná jeho symbolická čitelnost, přepjatost a zvláštní napětí mezi archaickým etosem ztvárnění a ryze (stále) aktuálním tématem. Mimochodem, snad nejvíc ze všech filmů tu vyniká kaurismäkiovská desexualizace, jakoby muži a ženy fungovali především v kategorii nevinnosti x zkaženosti. Juha tak dokonale zapadá do Akiho světa, jen některé dříve skryté prvky úmyslně zvnějšňuje. Jako v němých filmech se tu nedělají gesta z důvodu pragmatických, ale jen a jen pro svou estetickou krásu. V tom je divácká zkušenost s Juhou zvláštně osvobozující, protože nás vyvazuje z nutnosti hledat pro tragické události kontext a sociální opodstatnění. Je to vyprávění pro radost z vyprávění. Film pro radost z filmu. Hořké pátrání po ztracené čistotě. Nic víc, nic míň. (24.12.2011)