Ariel

Sú typy, ktorým ide všetko na čo siahnu a bez ohľadu na to, či sú charakterní alebo nie. A potom sú typy, ktorým karta nejde nikdy nech robia čo robia. Správne, Taisto je typ číslo 2. Podstatné však je, že má číro, frajerský kukuč, slnečné brýle a americké fáro. Trochu sa to potom vykompenzuje. Možno aj v tom spočíva čaro celého filmu, teda že držíte postave palce, ale zároveň sa tešíte, čo zase poserie. Najlepšie je vopred o filme nič nevedieť, zásadný zvrat prichádza dosť neskoro a zbytočná znalosť zvoleného subžánru môže zážitok prvej polhodiny celkom oslabiť. Že tu nie je prítomný humor, by som príliš nesúhlasil, pokiaľ teda považujeme humor suchší ako púšť ešte za humor. (10.07.2017)

Pre mňa veľké prekvapenie. Funguje to. Síce to má veľa spoločného s Jarmuschom, ale na to serie pes. Prvýkrát sa tá Kaurismäkiho fascinácia robotníckou triedou a podivnými ksichtmi vyplatila. Turo Pajala a Matti Pellonpää sú nezabudnuteľní. Obidvaja sú strašne nešikovný, ale majú srdce na správnom mieste. Dokonca tu funguje aj tá kritika súčasného systému a aj prerod z dobráka na človeka čo chce len prežiť. Stále mi síce vadí chladnosť v dialógoch, čo je prvok ktorý je všadeprítomný v každom filme tohto fínskeho nezávisláka, ale inak je to príjemne prekvapenie. Zabával som sa a pevne verím , že ma takto milo prekvapia aj jeho ďalšie filmy. (26.08.2014)

Opět jeden z těch osobitých, absurdních snímků Akiho, kde vím, že bych ten film zařadila přesně do jeho šuplíku i bez informací, že je to jeho dílo. Přesto mi tady chybělo víc těch humorných situací, jako je třeba ve filmu Najal jsem si vraha. Ale kabriolet a soundtrack neměly chybu. A tak jak to bývá v divadle, trochu mně chybělo jeho stálé herecké/neherecké obsazení, ale byl tam alespoň jeden starý známý, Matti Pellonpää,. Holt, zvyk je železná košile. (29.11.2014)

Pokud máte rádi Skandinávii, podívejte se na Ariela. Dostane se vám přesně toho, co byste od finského filmu čekali - dlouhého mlčení, bizarních postav, studených exteriérů a humoru černého až do fialova. Není to pro každého, ale já jsem s podivnými Kaurismäkiho outsidery pokaždé nad míru spokojený... (04.08.2011)

Kdybych chtěl být hnusně patetický, napíšu něco v tom smyslu, že neznám režiséra, který by svým filmovým dílem složil lepší hold lidské obyčejnosti (nebo snad lépe obyčejnému člověku), než Aki Kaurismäki, nebo něco v tom smyslu... A přitom ten hold neskládá úplně vážně, ale s tragikomickou nadsázkou. Už hodně dlouho se chystám zopáknout si podstatnou část jeho filmografie a konečně nastal čas. Začínám Arielem, kterým se prý poprvé proslavil a který už celý stoprocentně jede v nezaměnitelném režisérově stylu. Hlavní hrdina je typický Kaurismäkiho smolař, semletý mašinérií společenského systému a souhrou nešťastných okolností, který přesto stojí pořád zpříma, pod bičem osudu se nehrbí a z jeho ran si viditelně nic nedělá, nefňuká, nekňourá, nestěžuje si, snáší je mlčenlivě, stoicky a s hrdostí. Chce se živit poctivě, dělnicky, ale když mu to nebylo umožněno, zařídí se po svém. Z celého filmu se mi nejvíc líbí, jak Taisto ve vězeňské dílně tajně vysoustruží ocelový zásnubní prsten pro svou milou - typický (a nádherný) příklad Kaurismäkiho svérázné poetiky obyčejnosti. Silné čtyři. (10.02.2015)