VOD (1)
Obsahy(1)
Dramatický padesátý rok života nejslavnější české zpěvačky Lucie Bílé. Jako Lucie Bílá dosáhla všeho, čeho mohla. Jen ne úcty, o kterou jí tolik jde. Ve svém padesátém roce se tedy rozhodla opustit roli Lucie Bílé a vrátit se sama k sobě – k Haně Zaňákové. Najde tím i klid v duši a lásku, kterou tak hledá, nebo jde vlastně jen o další projekt? „Představovala jsem si, že to bude rok plný oslav, ale byl plný obrovských a těžkých zkoušek," říká Lucie Bílá. Štáb režisérky Terezy Kopáčové s ní strávil 12 měsíců, ve kterých musela zvládnout smrt maminky, tři vlastní mediální smrti, největší koncert i největší průšvih své kariéry. Čím větší výšky a hlubší propady, tím víc bojuje se samotou, ke které se odsoudila. „K lásce jsem si čuchla, ale opravdu jen na 5 minut. Nejde to," přiznává Lucie Bílá ve filmu Nebe peklo Lucie. (Česká televize)
(více)Videa (1)
Recenze (37)
K Lucii Bílé nepociťuji žádné sympatie ani antipatie, ale mrzí mě, že režisérka možnost natáčet v její bezprostřední blízkosti nezužitkovala lépe, resp. že neměla přesnější představu, jak chce film pojmout. Na jedné straně neretušovaný zákulisní časosběr, plně vytěžující dramatický potenciál přihodivších se situací (zrušení koncertu), na straně druhé nekriticky glorifikující sekvence, stylizované tak, jako kdyby se odehrávaly přímo v hlavě hlavní aktérky. Pokud už jsme svědky nějakého krizového momentu, je kontextem „překreslen“ tak, že z něj Bílá, které patří první i poslední slovo, vychází jako oběť (velké trémy, mediálního tlaku, samoty…). Jen zcela výjimečně do kamery promluví (bez její přítomnosti) někdo jiný než Bílá, kdo by zpěvaččinu pozici zhodnotil z odstupu. Po celou dobu tudíž sledujeme Lucii Bílou, jak ji vnímá Lucie Bílá. Oproti mnohem podnětnějšímu (a méně milosrdnému) dokumentu o Richardu Müllerovi vznikl solipsistický portrét umělkyně, kterou občas přemůžou její emoce. Nemá velkou vypovídací hodnotu a neponechává moc prostoru pro diskuzi. 50% ()
Technicky OK, dokonce to obhájilo 80 minut stopáže, což není u dokumentu samozřejmost, ale ta neuchopitelná hra na intimitu bez intimity je v důsledku spíš zneklidňující než zábavná a osoba Lucie Bílé je po zhlédnutí spíš o kus dál než blíž - samozřejmě ne záměrně. Kopáčová si nedokázala udržet odstup a Bílé ten dokument prostě dala, aby se jím prezentovala, jak sama uzná za vhodné. ()
Říkám si, jak moc relevantní vlastně je hodnotit dokument. Špatný, nebo dobrý? Režisérka patrně ukazuje Lucii Bílou tak, jak Hana Zaňáková chce. Nejspíš nezáměrně ji občas zobrazí ve vlastním sebestředném světě, přičemž je z toho obviněna mediální scéna. Ačkoli jsem byl z alba Hana docela potěšen, dojem z filmu je slabší. Chybí sebekritika. Chybí kritický pohled jak ze strany hudebních publicistů, kteří by její úspěch dali do kontextu, tak ze strany nejbližších přátel, takže se z dokumentu dozvíme jenom to, co si o sobě a o svém okolí myslí Hana Zaňáková/Lucie Bílá. Nakonec nesmělý vtip ve scéně, kde figuruje bývalý prezident Václav Klaus jako "přítel", ledacos vysvětluje. ()
Dokument? Nevím, ale spíš si Lucie potřebovala vylít srdíčko. Rozhodně patří mezi naše nejlepší zpěvačky, a i proto by si zasloužila trochu jiný typ vyprávění, ne? Tohle je jen smutná žena, se kterou nemůžete sympatizovat, i když možná chcete. Pokud šlo o to, získat jakési pochopení, tak to podle mě rozhodně nedopadlo. Tak třeba jindy a jinak. ()
Psycho. Je to strašný psycho na hranici koukatelnosti. Zkoušela jsem po vzoru uživatele A_FISHe počítat, kolikrát řekne Bílá to slovíčko "já", a dělala jsem si poctivě čárky, ale bohužel jsem po dvacátém třetím "já" ztratila track. Věřím ale, že to těch 174 mohlo opravdu být. Jinak, on to vlastně není ani dokument. Je to opěvná óda na Lucii očima Lucie, ústy Lucie a samozřejmě taky "srdíčkem" Lucie. Co jsem nepochopila asi nejvíc, je ten její syn. Pořád nemohu uvěřit tomu, že by jeho emoce vůči matce nebyly předstírané. Bud na něčem jede, nebo je to magor, nebo (což je z mého pohledu nejpravděpodobnější) z ní má prdel, a za zády se jí směje s kámošema. A na závěr několik citací: "Já jsem zvyklá se dělit. Já jsem se pro to narodila." "Jela jsem na dovolenou, já nevím, co jsem si myslela! Tam skočil delfín, a já už brečela." "Mohla jsem se na to vykašlat! Dokázala jsem něco, co tady nikdo nedokázal! Je mi strašně smutno... No, co se dá dělat. To přejde." Jak píšu, psycho. ()
Reklama