Kočár do Vídně

Erbovní dílo české a slovenské filmové vlny nikoliv náhodou bylo natočeno na počátku druhé poloviny šedesátých let. Během komunistické éry to bylo jediné období, kdy to - byť za cenu mnoha pokřiků - mohlo proběhnout. Dobová vlna postupného procitání z šoku padesátých let a rudého gestapismu a jeho následných forem se dotkla všech - i svazáckého aktivisty a rychle dozrávajícího spisovatele Jana Procházky. V mladém věku - v této době ještě nedovršil své čtyřicátiny - se poměrně rychle dopracoval vlastního osobnostního nazírání už tehdy bílých míst. Na příběhu, který je skrytou alegorií, zaujme přesná volba doby (řádově únor-březen 1945), národnosti vojáků (Rakušané) i psychologie postav (touha nezemřít a přežít stále nesmyslnější zločinnou válku). Krutost partyzánů je krutým kontrapunktem bezradného počínání mužských protagonistů z nedobrovolné titulní trojice, ale - nic tím nechci a nemíním omlouvat - nepřesahuje rámec druhé světové války. Spíše naopak. Krutost válečné doby se nejlépe vyjevuje právě na epizodách tohoto druhu: Buď my, nebo oni. S tímto historickým nazíráním lépe pochopíme skrytou krutost počínání obou dezertérů i druhé strany. Doba, je-li vyknuta z kloubů, šílí. A šílenství - třeba ve formě bázně nebo zhrublosti zdrsnělých mravů - má své znaky a svou podobu. Jeho diskutabilní vážnost by nás neměla mýlit. Nadčasové podobenství o lásce a krutosti, které s úspěchem usiluje o toto nečernobílé vidění skutečnosti, to demonstruje víc než názorně na úrovni, která je pro dnešní kinematografii v Česku spíše snem než dosažitelnou metou. (05.04.2008)

Škoda toho německého předabování, na druhou stranu po chvíli si na něj člověk přece jenom zvykne a napomáhá to autenticitě. První cca půlka filmu je solidně rozjetá, po mstě toužící Janžurová si připravuje "půdu" pro akt nenávisti (trpělivé odzbrojování a vyčkávání na příhodný okamžik) a divák je v tom lese s ní a doufá, že jí to vyjde, na druhé straně stojí zase mladé ucho Hanzlík (pokukování po ženě, kouření), ke kterému však těžko nelze necítit jisté sympatie, sem tam vyvolá i lehký úsměv („Posero!“ – Děkuju!“). Jenže od chvíle prozření vojáku se něco zlomí a příběh začne ztrácet na důvěryhodnosti a postavy (hlavně žena) se chovají min. prazvláštně (pomsta je jedna věc, ale ztráta pudu sebezáchovy, nebo co to mělo být, je už těžko uvěřitelná, o milostném vzplanutí nemluvě). Stejně tak milostivé gesto odboje vůči de facto kolaborantce se mi moc nezdálo (stejně jako přímá obžaloba partyzánů), nijaký konec to ani nemohl spravit. Jsem mírně zklamán a hodnotím pouze lepším průměrem. (28.06.2011)

Kdo se bojí (vykonat pomstu), nesmí do lesa.. Varhany a lesní cesta lemována mlhavým oparem dodávají filmu punc osudovosti, nicméně pohnutky (proč byl úvod jen popsán slovy?) a chování (kdyby Krista vyhodila po noži, pistoli a kompasu z žebřiňáku i Munzara, všiml by si toho ucho Hanzlík až za Znojmem) hlavních dvou postav mi přišly nepřesvědčivé a nasměrovaly film k emočně řídkému konci. Komunisté byli moc hodní bankéři, že nám schovávali kinematografické klenoty do trezoru, aby se jim nic nestalo a nikdo je neukradl, ale Kočár do Vídně je pro mě důkazem, že ne všechno zakázané se automaticky rovná skvostné.. (24.08.2010)

„Kočiar do Viedne” mal "pôvodne" odviesť dvoch rakúskych dezertérov do bezpečnej zóny, pričom sa tak malo (u)diať z 03. na 04. mája 1945, čo jasne predznamenáva, že vytúžený koniec II. svetovej, a «obzvlášť i extrémne brutálnej» vojny, sa jednak konečne blíži ku koncu, ale akési psychologické zovretie troch kľúčových, resp. dvoch postáv, ešte stále nie je vo svojom cieli... Dedinskej žene menom Krista, najprv Nemci »pre výstrahu« obesili muža, pretože ukradol pár vriec cementu, aby následne potom dvaja nič netušiaci vojaci vošli do domu smútku, prikázali vdove pripraviť voz, zapriahnuť kone a ísť s nimi... Zbehovia sa volajú Hans, ktorý má perfektnú pamäť na dátumy a ranený stúpenec nacizmu, ktorého meno sa vôbec nespomína. Vdovicu ženie vpred jedine túžba po pomste, že by si mohla zgustnúť na týchto dvoch úbožiakoch, keď jednému z nich, dokonca dohára sviečka, a tak možno ten ďalší si ani bohvieako extra nevšíma, ako sa im postupne "sami od seba" strácajú veci, na čo príde až neskoršie, kedy sa situácia čoraz intenzívnejšie vyostruje. V podstate sa po celý čas zvyčajne pohybujú naprieč dlhým lesiskom, ktorý zrejme na všetkých pôsobí, ako (ne)konečný labyrint plný samého úskalia, kde by teoreticky mohli pomôcť "dobrí partyzáni" , ktorí predsa poznajú les, ako svoje ponožky, všakže ? / Renomovaný český režisér, pán Karel Kachyňa, nakrútil mimoriadne depresívny film, čo rovnako podtrhuje jeho zvlášť strhujúca čiernobiela kamera, a to ani nehovoriac o rešpektovanej českej herečke Ive Janžurovej v hlavnej úlohe, ktorá si v 1/2 snímku, vystačí čisto s neverbálnou komunikáciou, keďže jej mimiky tváre a gestikulácie, hovoria úplne za všetko. Presne takýto počin patrí do zlatého fondu SVETOVEJ kinematografie. (14.08.2021)

Geniální souznění režiséra Kachyni se scénáristou Procházkem a s kameramanen Illíkem dělá z tohoto komorně laděného díla neskutečnou, temnou, lyrickou a poetickou podívanou. K tomu pouze tři herečtí protagonisté a jak málo stačí udělat geniální film. Kirsta (Iva Janžurová), mladý německý voják (Jaromír Hanzlík) a raněný německý voják (Luděk Munzar), to jsou tak perfektně zahrané role, že celému filmu dotváří hodně houstnoucí tvář. A hlavní rolí filmu je pochmurný, temný a mlhavý les. Celý příběh se odehrává v tomto lese a i proto má film svoji nezaměnitelnou atmosféru. Ke všemu ještě varhaní hudba Jana Nováka a já jdu do kolen. Závěrečná scéna je hodně peklo a po 68. roce snímek putoval na dlouhá léta do trezoru. Ještě že aspoň ti komanči filmy nepálili, tak jak to dělali fašouni. Aspoň za to jim můžeme být vděčni, protože takové skvosty už nikdy nikdo nenatočí a připravit se o takový zážitek by byla obrovská díra ve filmovém umění, jaké se tenkrát dokázalo tvořit. Respekt a klobouk dolů před celým štábem. Překrásné detaily jsou, jak Kirsta postupně odhazuje německým vojákům nůž, pistoli a kompas - ty kamerové detaily, jak tam ty věci v lese zůstanou tiše ležet v různých pozicích, to je zkrátka pastva pro oči a poklona před panem kameramanem a samozřejmě i panem Kachyňou. (18.09.2013)