Fany

Čím jsem starší, tím více se utvrzuji ve zkušenosti, že úspěšné prezentování kladných stránek života je v současném umění činem, který se pohybuje někde mezi psychickou úchylkou a protiprávním aktem; v každém případě je to vykládáno jakon epřípustná výstřednost. Nositelům těchto názorů nic nevyčítám; jsou jen zobecněním všeobecného marasmu, v němž žijeme všichni bez rozdílu. Zápory, vytýkané FANY, lze plně vztáhnout i na RAINMANA. Jiří Hubač je jedním z našich nejlepších dramatiků a před časem napsal jinou prvoplánovou inscenaci-drama: NEZRALÉ MALINY, v nichž starý Pešek dokonce vzpomíná s něhou na revoluční levicové mládí své postavy (obdobné založení má i Procházkova a Kachyňova skvělá KRÁVA). Komorní drama, rozpoutané Kachyňou, je pochopitelně neseno sluncem mimořádného výkonu Jiřiny Bohdalové, která tu nad jiné výrazně prokázala univerzálnost svého hereckého rozměru. Není však zdaleka osamělá: skvělou protihráčkou je jí složitým vývojem své sebeneúprosné postavy Jiřina Jirásková, svou blazeovaností nepřehlédnutelný je také její milenec a poněkud líný podřízený Martina Huby a zapomenout není možné ani na Donutilův herecký koncert v roli sytě spokojeného samolibého kostelníka, který svou hloupostí zaviní jeho vykradení za bílého dne. Výborný je i čtyřnohý "pan divoký". Skvěle vystavěný závěr s Faninou smrtí i strmá, paralelní vzestupná křivka vnitřního sestřina vývoje vhánějí slzy do očí. Karel Čapek kdysi napsal, že každý slušný člověk je sentimentální; z tohoto pravidla se vymyká jedině darebák. Současný člověk posledních dvou století však v drtivé většině případů darebákem není; je jen chronicky nemocný a pro neustálá civilizační traumata všedního dne zapomněl, co to je skutečná bolest a skutečný cit. Být chuďáčkem automaticky neznamená být vždy a všude a priori hlupákem a blbečkem. Je to složitější a lidská duše je zranitelnější i silnější, než si zpravidla myslíme a dokážeme představit. Doufám v jedno: že prvoplánových přístupů jako je i tento Kachyňův, nebude v našich životech nikdy dost. Tak krásných, tak nadčasových, tak nezapomenutelně působivých. (10.08.2008)

Postava FANNY se mi nezdála nikdy přesvědčivá. Neznám ze svého života nikoho jí podobného. Přesněji řečeno, nevím, zda byla FANNY svéprávná. Od jedné osoby, která se ale zabývá osobami nesvéprávnými v plném rozsahu přes čtvrt století jsem zvěděl, že si nepamatuje na případ, kdy by se z těchto osob, pokud se jim vrátila svéprávnost, tak neučinili nějakou boudu, po níž by se jim zase svéprávnost odebrala. Naletí kdejakému syčákovi. Řeknete jim - prodej mi za kilo bundu, co ale stojí kupříkladu tisícovku, a oni vám ji prodají. Jdete dál a vezmete je do banky, a půjčíte si na ně klidně dvěstě tisíc. Je pak pozvete na oběd či na večeři, to jim slíbíte dopředu a oni s vámi jdou rádi, vidí ve vás kamaráda a loučí se s vámi zase jako s kamarádem. Rozdíl je jen ten, že vy víte, jak si užít dvě stě tisíc, ale oni ne. A taky víte, že to bude na nich, to splácení, ale oni se tváří, že to je blbina. A tak sháňka po dočasně svéprávných je v naší zemi velká. FANNY má vyvolávat lítsot a smutek. A to se jí u některých diváků daří. U mě ne. Nedávno jsem cestoval v autobuse se známou, a ten byl plný takových FANNY. Dokázali se radovat s kdejaké blbiny, která nám připadá všední. Vykřikovali, vesele, radostně, a nebylo možno je ukáznit, protoež jim to co křičeli připadalo velice zábavné. Jim a jim podobní to brali jako správný kousek. Po několika minutách známá řekla, že je to o nervy s nimi cestovat. Výsledně vzato je v každé zemi dost takových osob. Nemají se až tak špatně, když žijí s podobnými. Hůře je jim, kdyby žili sami, či s někým kdo vnímá a žije zcela jinak. Výkon J. Bohdalové neoceňuji, tak jako Trojanova Václava. Nestačil by dokument? (10.09.2010)

Ani nepravděpodobně pojatý oligofrenik Jiřiny Bohdalové nedokáže film vymanit z jeho podprůměrnosti. Postrádal jsem vybroušenou "osudovost", tolik příznačnou pro většinu Kachyňových filmů. Zde nebyla ani naznačena, a pokud ano, bylo to jen tlačení do citového vydírání diváka, kterému se ovšem klidně dalo podlehnout. Herecky totiž film celkem obstál. Vedle přehrávající Bohdalové, je Jiřina Jirásková jako její sestra velmi ucházející, anebo Martin Huba ve vedlejší roli zahrál svého lékaře správně nesympaticky. Vedle toho se film svým zpracováním blíží spíše televiznímu formátu a na plátně se ničím výrazně obrazovým neblýskne. Téma mentálně postiženého jedince zapracujícího se do běžného života je z pohledu české kinematografie dost neprobádané a skýtá nejedno úskalí, se kterým se ani mistr režisér nedokázal dost dobře popasovat. Až příliš podlehl svodům mít z filmu citově opírající se drama namísto, aby film natočil nezkresleně a více uvěřitelně. Vybral dobré herce, ale nedokázal filmu vtisknout autentickou osudovost, jakou ve svých filmech nezlomně vládl. Fany navzdory všemu působí až příliš fádně, mnohdy zcela rutině, dokonce někdy až sklesle utahaně. 40% (11.07.2012)

Teda i když jsem se už v životě setkal s ne málo jedinci, kteří mírně debilní zcela jistě byli, tak nejsem doktor, abych dokázal posoudit míru autenticity jakou svůj výkon J.B. obdařila. Nicméně i kdyby tato opravdovost byla veliká, a ona by za ní v tomto případě právem byla do nebes vynášena, tak to nemění nic na tom, že citově vydírající scénář balancuje na hranici kýčoviny a leckdy ji i překračuje. No pejskaři budou brečet, takže se to oblíbeným Jiřinkám asi zase povedlo... (11.08.2008)

I v tomto jedinečném snímku potvrdili jeho tvůrci v čele s Karlem Kachyňou, že jsou skutečnými mistry ve svém oboru. Nic nezůstali dlužni ani herci. Především pak obě představitelky hlavních rolí. Film je natolik dokonalý, natolik emotivní a natolik přesvědčivý, že neomrzí ani po několika zhlédnutích. Myslím, že není třeba o filmu podrobněji psát. Kdo si jeho kvality chce opravdu vychutnat, nepomůže mu přečtení desítek pochvalných komentářů, ale jedno jeho zhlédnutí. (Čtvrtek 11.03.2010) (08.06.2008)