Třiatřicet stříbrných křepelek

Neprávem opomíjený film, který se může pyšnit adekvátním scénářem (Trefulka), vynikající kamerou (Němeček) i civilními hereckými výkony (Vránová, Voska). Sonda do života obyčejné mladé ženy, třicátnice, se zdá být zásadním vystřízlivěním české společnosti z předchozího období – zklamání, k němuž hlavní hrdinka postupem času vinou sebe i druhých dochází, není náhodné, je důsledkem porůznu nahromaděných frustrací a pseudomorálních pravidel. Film by si bezesporu zasloužil podrobnější analýzu z hlediska genderové perspektivy, zejména samotný závěr, který naznačuje, že nastalý problém není schopen řešit ani jeden ze zúčastněných protagonistů. (15.05.2020)

Vránová poslouchá dychtivě politické zprávy. V místnosti musí být naprosté ticho. „Na tuto nestoudnou americkou provokaci odpověděla sovětská vláda prohlášením blabla…“ – divadlo pro hluponě. Nukleární krize v médiích, nikde jinde. „Všichni jsou stejní…“ přidá se taťka. (má pravdu, ale nedořekne, že součástí vykutálené party jsou i novináři). Politická debata se dál naštěstí již nerozvíjí. Hlášky: „Kdyby nebyla taková mezinárodní situace…“ – na výlet se nejede. „Haló, tady Dům osvěty“ – extrémně důležitý ústav. „Takový umění dělali před válkou nejlepší komunisti.“ Umělé vyvolávání strachu: „Koupila jsem aspoň trochu mouky. Říkaj, že to ještě nikdy nebylo tak vážný.“ – novináři s politiky uměle vyvolávají strach a paniku. „Já tomu nevěřim.“ – správně. „Tak jakpak se bráníme v případě výbuchu atomové pumy?“, říká zvesela učitelka. Správná odpověď by byla: žádné atomové pumy neexistují, soudružko učitelko, tak proč nás strašíte?? Děte s tím vážená učitelko do pr… Zápletka s trubkama u soudu: „Obžalovaný! Došly trubky nebo nedošly trubky?“ – nejvyšší soud v Brně řeší závažnou kauzu. „Ta jizva je z koncentračního tábora.“ „Manželství je pozůstatek feudalizmu. Přežilá instituce.“ – plácá soudruh soudce. Manželství = biblická instituce. 1 Korinťanům 7:2 Ale kvůli smilstvu ať má každý muž svou vlastní ženu a každá žena svého vlastního muže. Strašná líbačka Voska – Vránová. Následuje strašlivá líbačka Voska – Vránová č. 2. Pak už se Voska zmůže jen na: „Prosím tě promiň.“ Voska – nejhorší milovník českého filmu. Voska prochází kolem modlících se babek (samozřejmě ne náhodou ale strategicky). Scénář žádá udivený až pobavený pohled říkající: tihle věřící (pouze staré babky nad hrobem) jsou ale hlupáci. „Zdrávas Mária“ – modloslužba. Když už asi po desáté hřmotně přelétávají stíhačky, napadá mě jediné: Kachlík se zbláznil. Intelektuální hlášky: „Všichni jsme všechno věděli. Všechno a nic.“ „Nemá to smysl. Nic nemá smysl.“ Politické shrnutí na závěr: „Nikam se nejelo. Kvůli mezinárodní situaci.“ Nejlepším bodem filmu tak jednoznačně zůstává song skvělé zpěvačky Heleny Blehárové. Zednářská symbolika: 33 v názvu. Film potvrdil očekávání. (20.05.2023)

Strašně zajímavě natočený film. Kamera tiše pluje světem a bez hodnocení pozoruje stav světa a společnosti. Krize, rozpad víry, nejistota z budoucnosti, rozpad tradiční rodiny, modernita, pohyb, válka, nukleární krize, nezájem o svět dětí, skepse, oportunismus a konformita, lidská dobrotivost i malost, doznívání tradic z první republiky, které narážejí na nové pojetí "komunistického člověka", v kteroužto ideu už vlastně ale nikdo také nevěří, byť tvoří páteř společnosti. Deziluze, hledání soukromého mileneckého štěstíčka, kam si zalezeme, jako jediná odpověď na "bordel tam venku" a neschopnost najít v životě svůj individuální smysl, přičemž tušíme, že to vlastně žádné řešení není, takže vše sladké nám současně hořkne v ústech. (25.03.2018)

Třiatřicet stříbných křepelek připomíná také jiný film československé nové vlny Evalda Schorma Každý den odvahu. Hrdina Schormova filmu Jarda se stejně (ač jen do jisté míry), jako hlavní hrdinka Kachlíkova snímku, potýká s deziluzorními pocity vycházejícími z frustrace a ze ztrát někdejších „únorových“ a generací předávaných ideálů. V určitých ohledech lze ovšem najít jemné rozdíly: Jarda zůstal v době poúnorového entuziasmu a odmítá (ale musí) se smířit s novou dobou, jejíž povaha nebyla v souladu s jeho konzervativním smýšlením. U hrdinky se ocitáme zhruba ve stejném období, také u ní se jedná o ztrátu určitých jistot socialismu. Oproti Jardovi si ji už zpočátku plně uvědomuje. Frustrace je násobena i zřetelným zasazením do historického kontextu – socialismus žije v hrozbě z atomové války, jejíž obrysy se stávají zřetelnými díky zmíněné kubánské krizi. Události se odrážejí v Jarčině myšlení; je postižena melancholií a začíná si uvědomovat minusy stávajícího systému. Slyší hádky z bytů, vidí spěch a neschopnost se domluvit vyobrazenou střetem „nového“ myšlení a starosvětských ideálů (viz debata o umění). Bolestně si uvědomuje svůj věk, mládí je pryč, ideály také a situace se zdá bezvýchodná. // Z Kachlíkova filmu sice nečpí takový existenciální nádech jako u Schorma, ale i tak představuje solidní příspěvek mezi filmy, kde je hrdina ztracen a nucen podvolit se novým prioritám, respektive přijmout nové myšlenky za své – a to ač ničí ty původní. Ačkoliv není nikterak hlubokou psychologickou sondou, ve výsledku je dostačující snahou o vystižení stavu jedné neznatelné entity uvíznuté v systému. (05.11.2011)

Podobných psychologických studií se tenkrát točilo poměrně hodně, byly v módě - často ve formě televizních inscenací - dnes už toje trochu vyčpělá historie, které zejména generace, která to nezažila, dost dobře nerozumí. Ale problém odcizených manželských svazků je jistě živá, i když možná, že tvůrci tady spíš chtěli v tom tání 60. let ukázat, v jak nedokoonalém systému jsme žili. Pokrytectví, lži, otrávenost lidí, kteří neměli chuť ani možnost něco se sebou a systémem udělat, nepořádky na pracovištích, ale i pitky... Něco mezi dvěma a třemi hvazdičkami, asi na film brzy zapomenu. (30.03.2021)