Třiatřicet stříbrných křepelek

Neprávem opomíjený film, který se může pyšnit adekvátním scénářem (Trefulka), vynikající kamerou (Němeček) i civilními hereckými výkony (Vránová, Voska). Sonda do života obyčejné mladé ženy, třicátnice, se zdá být zásadním vystřízlivěním české společnosti z předchozího období – zklamání, k němuž hlavní hrdinka postupem času vinou sebe i druhých dochází, není náhodné, je důsledkem porůznu nahromaděných frustrací a pseudomorálních pravidel. Film by si bezesporu zasloužil podrobnější analýzu z hlediska genderové perspektivy, zejména samotný závěr, který naznačuje, že nastalý problém není schopen řešit ani jeden ze zúčastněných protagonistů. (15.05.2020)

Třiatřicet stříbných křepelek připomíná také jiný film československé nové vlny Evalda Schorma Každý den odvahu. Hrdina Schormova filmu Jarda se stejně (ač jen do jisté míry), jako hlavní hrdinka Kachlíkova snímku, potýká s deziluzorními pocity vycházejícími z frustrace a ze ztrát někdejších „únorových“ a generací předávaných ideálů. V určitých ohledech lze ovšem najít jemné rozdíly: Jarda zůstal v době poúnorového entuziasmu a odmítá (ale musí) se smířit s novou dobou, jejíž povaha nebyla v souladu s jeho konzervativním smýšlením. U hrdinky se ocitáme zhruba ve stejném období, také u ní se jedná o ztrátu určitých jistot socialismu. Oproti Jardovi si ji už zpočátku plně uvědomuje. Frustrace je násobena i zřetelným zasazením do historického kontextu – socialismus žije v hrozbě z atomové války, jejíž obrysy se stávají zřetelnými díky zmíněné kubánské krizi. Události se odrážejí v Jarčině myšlení; je postižena melancholií a začíná si uvědomovat minusy stávajícího systému. Slyší hádky z bytů, vidí spěch a neschopnost se domluvit vyobrazenou střetem „nového“ myšlení a starosvětských ideálů (viz debata o umění). Bolestně si uvědomuje svůj věk, mládí je pryč, ideály také a situace se zdá bezvýchodná. // Z Kachlíkova filmu sice nečpí takový existenciální nádech jako u Schorma, ale i tak představuje solidní příspěvek mezi filmy, kde je hrdina ztracen a nucen podvolit se novým prioritám, respektive přijmout nové myšlenky za své – a to ač ničí ty původní. Ačkoliv není nikterak hlubokou psychologickou sondou, ve výsledku je dostačující snahou o vystižení stavu jedné neznatelné entity uvíznuté v systému. (05.11.2011)

Podobných psychologických studií se tenkrát točilo poměrně hodně, byly v módě - často ve formě televizních inscenací - dnes už toje trochu vyčpělá historie, které zejména generace, která to nezažila, dost dobře nerozumí. Ale problém odcizených manželských svazků je jistě živá, i když možná, že tvůrci tady spíš chtěli v tom tání 60. let ukázat, v jak nedokoonalém systému jsme žili. Pokrytectví, lži, otrávenost lidí, kteří neměli chuť ani možnost něco se sebou a systémem udělat, nepořádky na pracovištích, ale i pitky... Něco mezi dvěma a třemi hvazdičkami, asi na film brzy zapomenu. (30.03.2021)

Strašně zajímavě natočený film. Kamera tiše pluje světem a bez hodnocení pozoruje stav světa a společnosti. Krize, rozpad víry, nejistota z budoucnosti, rozpad tradiční rodiny, modernita, pohyb, válka, nukleární krize, nezájem o svět dětí, skepse, oportunismus a konformita, lidská dobrotivost i malost, doznívání tradic z první republiky, které narážejí na nové pojetí "komunistického člověka", v kteroužto ideu už vlastně ale nikdo také nevěří, byť tvoří páteř společnosti. Deziluze, hledání soukromého mileneckého štěstíčka, kam si zalezeme, jako jediná odpověď na "bordel tam venku" a neschopnost najít v životě svůj individuální smysl, přičemž tušíme, že to vlastně žádné řešení není, takže vše sladké nám současně hořkne v ústech. (25.03.2018)

"Je vůbec něco v tomto lhostejném, setrvačně běžícím, citově prázdném světě, co by se mohlo zvát skutečným životem?", ptá se Jan Žalman ve své knize "Umlčený film". Pro mě je trochu nepochopitelné, že žena, která má zdraví, muže, děti, práci, milence, je v životě zklamaná. Co bych pak asi měl říkat já, který nemá ani ženu, ani děti, ani milenku, ani práci, jsem zdravotně omezen, a nestěžuji si? Myslím, že člověk potřebuje mít svoje zájmy, pak není těžké být se svým životem spokojen. Jak to řekl Fr. Truffaut? "Tři filmy denně, tři knihy týdně, vážná hudba a budu šťastný až do smrti?" To je přesně můj případ. Jinak film je to spíše průměrný, jeho hlavní předností je odhalené ňadro půvabné Aleny Vránové. (13.05.2021)