Já, truchlivý Bůh

Já, truchlivý Bůh je filmem, který se velmi podobá snímku Nikdo se nebude smát Hynka Bočana. Nejenže oba zachycují Kunderovy povídky ze Směšných lásek, ale i zpracování oba pojali takřka stejně, a oba kvalitně. Kachlíkovo provedení se mi líbilo zřejmě o něco málo víc. Atmosféra byla zachycena tak jak jsem si představoval, duo Kopecký-Landovský fungovalo skvěle a neobvyklý způsob vyprávění se nesmírně hodil. Bohužel mě to ale tolik nebavilo a chyběla mi ta lehkost se kterou jsem Kunderu sbírku povídek četl. To mi film nenabídl. (08.05.2012)

Tentokrát musím výběr filmového představení naší profesorkou pro zakončení školního roku přímo velebit. Čekala jsem krapet zatuchlou nudu, ale opak byl pravdou! Kopecký házel jednu hlášku za druhou, až jsem chvílemi litovala, proč už se dnes nenatáčí takové filmy místo těch trapných pseudokomedií o balení. Pojmenovat literárního kritika Jebavý, to se Kunderovi opravdu povedlo. Když pronesl Landovský jakožto Řek snažící se kamaráda zbavit obstarožní nápadnice, že Adolf je soupostelník, film aspiroval na pátou *. Adolfovy promluvy k divákům byly vynikající, pěkně nás na konci všechny nachytal, až jsme se málem styděli:) A pánové by si měli vzít k srdci jeho radu, že když to nejde ani napotřetí, jděte od toho! (26.06.2008)

Další velké překvapení v podobě čs. filmu, který jsem dosud s nezájmem přehlížel. Až mne udivilo, že takový kovaný soudruh jako režisér Antonín Kachlík přispěl do nové vlny 60. let tak svěžím a zcela originálním snímkem (kdyby nic jiného, tak tenhle film a ještě Náš dědek Josef se mu opravdu povedly). Od začátku se zde rozjíždí poutavě zavedený styl režie, kdy hlavní hrdina - velký svůdník žen v podání Miloše Kopeckého sám provádí diváky svým příběhem. Velmi zajímavé prostředí Janáčkova divadla a dějiště příběhu kolem klasické opery, zábavné myšlenky a glosy z pera Milana Kundery (například o "nesmyslném" dirigování orchestru k divákovi zády), vtipné pointy častokrát podané prostřednictvím hravého střihu, až do konce filmu originálního prolínání hraného příběhu a doplňujícího komentáře. Dokonce na svou dobu(!) vtipné náznaky homosexuálního smýšlení (tak trochu hláška ,,Slušnej lidskej vztah je vůbec možnej jedině mezi mužem a mužem." a do dvou minut pak pro změnu záběr na dvě lesbičky "v akci" :o)). Velice mne ovšem bavila také společnost němých fanatiků kolem hudby, která se pravidelně (až stereotypně) pokaždé u svých stolků sešla v kavárně... jo, samozřejmě pěvec Lambrecht, dirigent Ořechovský-Burský, nebo režisér operety pan Žoužel... a nebo hudební kritik pan Jebavý!"              . . .           Když se chvíli zdá, že forma úplně převálcovala průměrný obsah o "donjuánském" sváděním vášnivého sukničkáře, vstoupí do dění jako z nebe blesk roztomilý Řek Apostolek v podání Pavla Landovského. Neskutečně jsem se bavil a vybuchoval smíchy nad tím, co zde předváděl a říkal... ,,Já tam na tom Olympusu pásol kozy. Já byl ten pasták!" Líbilo se mi, jak si dva tak vzájemně odlišní pacienti vybudovali mezi sebou kamarádství a s očekáváním nahlížel, jak jejich společný žert s tragikomickými následky nakonec dopadne. Když se pak těsně před koncem dozvídáme, že dopadl velmi tragicky (nechci moc spoilerovat, ale jistý náhly střih na hřbitov po předešlém záběru na mrtvolu byl doslova mrazivou pěstí na oko v tak zábavné komedii), divák náhle s úžasem zjistí, že byl pěkně mystifikován!! Relativně otevřený konec v tomto případě moje hodnocení spíše podtrhuje. 90% (viděno v rámci Challenge Tour: "52 let filmů za 52 týdnů" – 2019) (21.04.2019)

Film Já, truchlivý Bůh považuji za jednu z nejlepších českých komedií. Zejména pasáže s Pavlem Landovským nemají chybu. Kouzlo většiny českých komedií spočívá v tom, že úsměv na divákově tváři vykouzlí pomocí přirozených dialogů a obyčejných scén, které se náhle zvrtnou v neuvěřitelné gagy a přehmaty, a v nichž se divák často válí smíchy po zemi, zatímco herci v klidu postupují dějem, jakoby se nedělo nic, co by mělo stát za zmínku:) (17.11.2007)

Milan Kundera si scénář k této "směšné lásce" pohlídal, takže se nám dostalo velmi věrného příběhu o nesmyslnosti a absurdních důsledcích manipulování s lidmi - tentokrát ovšem oproti Žertu velmi odlehčeného a bez kritických společenských odkazů. Ale i tak nelze říci, že se jedná v první řadě o komedii, ač je snímek protkán podařenými vtípky největšího kalibru, jeho vyznění je víc než trpké. Kopecký se předvedl ve výborné formě, Landovského "řecká" herecká kreace pak nepotřebuje komentáře. (08.12.2006)