Bylo nás deset

Nejvíc mě rozesmálo, co k »veselohře s poláčkovským titulem« vypotil pseudohistorik Pavel Taussig: "Režisér Antonín Kachlík si vybral mezi protagonisty i dvojici S+Š. Nevadilo, že to byli už obstarožní záklaďáci, čtyřicetiletý Jiří Šlitr byl snad nejstarším vojínem v celém Varšavském paktu." Aneb jak vystavět stať o filmu na podobných hovadinách. Dnes na tom lze ocenit pouze jednu z prvních rolí Olgy Schoberové. Víc nic. (05.12.2009)

Vcelku zručně poslepovaná historka o přetavení svobodného individua na kolečko ve stroji, kterýžto proces je zde bohužel prezentován jako navýsost žádoucí a přirozený (v souladu s většinovým dobovým vnímáním vojny jako něčeho, co sice nemáme rádi, ale nějak to holt proflákáme, aspoň si budeme mít o čem vykládat, až se za pár let budeme ulejvat pro změnu v práci). To ovšem vidím dneska, tenkrát jsem viděl hlavně S+Š, Ctibora Turbu a Olinku Schoberovou, ti byli a jsou fajn. Zato takový Postránecký je tu nejen za záporáka, ale hlavně za neskutečné herecké dřevo, a není v tom sám (čti: rozpačité režijní vedení). Kolem a kolem slabá trojka. (03.02.2012)

Samotný obsah není moc zábavný a v podstatě je popsaný výše. Kvůli němu nemá moc smysl se na tenhle film dívat, ale na jednu hvězdičku to jakž/takž stačí. Další důvody pro hvězdičky jsem osobně nenašel, ale jednotliví lidé si mohou najít důvody pro sledování např. v podobě Suchého a Šlitra, herectví Jarolava "Kuby" Satoranského, luzného zjevu Olgy Schoberové či lásky k ČSLA. Existují určitě i horší české filmy z 60. let, ale i desítky výrazně lepších. (13.08.2007)

Výstižné charakteristiky mých předkomentátorů vcelku postihují úroveň i ráz filmu. Kontroverzní pozitivnost scénáře i režijního zpracování je víc než vyvažována - a zároveň obhajována - hereckým obsazením, hudebním doprovodem i zřetelnou snahou o věcné postižení skutečných vztahů a atmosféry během dvou let, která byla tehdy nucena mužská část populace - nynější dědečkové a perspektivní pradědečkové - v armádě trávit. S jistou nadsázkou lze říct, že v zásadě přináší pravdivý, byť notně idealizovaný ráz vojny během komunistického režimu v jeho vrcholné fázi, kdy byl - bez ohledu na skutečný stav společnosti - v zásadě akceptován a přijímán. Je prost tlampačové agitace padesátých let, není tu však ještě ani rezignace a odstup let osmdesátých; vojenské filmy v české národní kinematografii z tohoto hlediska představují svébytný sociologický fenomén. Tento svým způsobem semaforácký film v sobě obsahuje jako mnoho jiných v té době - snahu věcně, zevnitř systému a v jeho hranicích postihnout skutečné nesnáze, ale i radosti a žaly mládí té doby; je dobově věcný. Buďjakbuď pohled na S+Š v uniformě je dnes jak pohled z jiného snu, z jiné doby. Snad právě proto může i dnes nacházet své diváky, dychtivé zvědavostí po obsahu věty "To když byla ještě vojna, tak ..." (12.09.2007)

Z hlediska kvalit scénáře a režie snadno zapomenutelná, nevýrazná záležitost, navíc, co si budem nalhávat, taky náležitě zidealizovaná, ba vylhaná. Zajímavou jí ale dělá herecké obsazení - děvče Schoberovic je zkrátka k zulíbání a oba Jirkové ze Semaforu jsou kulturním fenoménem 60. let. Díky nim lze film považovat za doklad doby a hudebního umění téhle dvojice, která v té době vyprodávala divadelní představení na půl roku dopředu... Celkový dojem 40 %. (17.06.2006)