Postava k podpírání

Vizuálně a koncepčně nejlepší je začátek filmu se symbolikou života – dětství, mládí, smrt – který se však ztrácí v mechaničnosti obrazu a zvuku. Mechaničnost ukazuje, že mezi mládím a smrtí autor zřejmě jen osaměle bloudil v kafkovském byrokratickém bludišti. Alespoň to tak vypadá podle jeho filmů a deníků (viz Klíč k určování trpaslíků). Juráček a jemu podobní přecitlivělí a sebelitující se nepraktičtí intelektuálové, kteří se ztratí v soukolí jakéhokoliv systému, jsou k politování, protože jejich pozornost se zasekává pouze na rozporech mezi vnitřními přáními a představami a vnějšími jevy a požadavky světa jako systému, jenž se chová jinak, než by si tito lidé přáli. Nicméně jim nelze upřít pronikavost umu a schopnost analyzovat a nacházet zákonitosti. "Tehdy jsem si uvědomil, že v sobě nosíme obraz světa, který jsme si vymysleli, abychom se v něm vyznali. Člověk si na něj zvykne a začne si jej plést se světem samotným." (citát z Juráčkových deníků). Inteligence těmto lidem občas umožňuje podívat se na sebe sama ze strany: "Tomán se rozhodl, že vyrobí film o nás. Totiž o nové vlně. Bude se to jmenovat Továrna na iluze. Děj bude vyprávět o mladém režisérovi, jenž za státní peníze nevěděl roupama co dělat. Teprve ´osvobození´ v srpnu 68 učiní tomuto cynickému playboyovi škrt přes jeho pochybnou kariéru. Věřím, že jednou budeme Tománovi vděční, protože by nás nenapadlo ani ve snu, že se jako třicátníci dočkáme toho, že o nás bude natočen celovečerní film." (konec citátu). Každodenní život s těmito lidmi je těžký nejen pro ty, kdo s nimi žije, ale i pro ně samotné, protože ve skutečnosti nejsou spokojení v žádném společenství, v žádném zřízení, a i kdyby existoval nějaký systém, jenž umožňuje vše, pak by byli stejně nespokojení, protože by nevěděli, proti čemu nasměrovat svou kritičnost, protože právě kritičnost je hlavní vlastnost intelektu. Každý systém je pak jimi vnímán jako absurdita a ta je úplně pohlcuje. To vysvětluje, proč jim uniká rozmanitost samotného života, který se neskládá pouze z vykonání povinností, ale i z osobních představ, snů a prožitků. Tajemství osobního štěstí nebo aspoň spokojenosti tak spočívá v zaměření se na to, co člověk může, nikoliv na to, co nemůže. Pokud intelekt brání člověku cítit a prožívat to, co je, a zdůrazňuje spíše to, co není, pak se nelze divit, že člověk vnímá svět jako absurdní systém, který zabraňuje plnohodnotnému životu, což je vlastně problém člověka, nikoliv světa, a člověk je tak spíše postavou k podpírání, než postavou podpírající, spíše silou destruktivní než silou konstruktivní. Což potvrzuje i tento alegorický film, kde osamělý člověk místo řešení vlastního života a životních úkolů (vztahy, seberealizace) řeší omezení systému v podobě byrokracie. To je typický postoj lidí, kteří se nestarají o existenci, ale zabývají se existencionalismem. Není náhodou, že místo kritického odporu k normalizaci a byrokracii jsem ve filmu cítila spíše nesympatický egoismus samotného autora, a že půjčovna koček ve mně vyvolala ironickou asociaci se známou slovní hříčkou, která ze služby ´Vypínání deček´ udělala ´Vypínání děcek´. Čili než člověk začne kritizovat okolní svět, měl by si nejdříve posvítit do vlastní mentality. Přesto všechno ve filmu zaznívá jeden geniální postřeh ve formě dialogu dvou mužů, jeden z nichž řeší křížovku: "– Vlastnost, kterou se liší člověk od zvířat na pět písmen? – Rozum? – Kázeň !" Skutečně je člověk jediný pozemský tvor, který se vědomě podřizuje a přizpůsobuje jakémukoliv systému. A právě na té "schopnosti" je založena lidská civilizace. ___ O tom, jak vnímání diváka ovlivňují předběžné informace o filmu, svědčí i to, že řeším otázku, zda by mne napadla asociace s Matrixem, kdybych si před sledováním tohoto filmu nepřečetla komentář Traffica. (07.09.2013) (méně) (více)