Zoufalství a naděje

Veľmi zvláštny snímok, ktorý ma pohltil svojou čudesnou atmosférou a nepríjemným pocitovým vyznením. Je tu pekne poukázané na ľudskú chamtivosť - svet, kde peniaze a zisk hrajú tú hlavnú úlohu nehladiac na nič ostatné. Príroda to človeku spočíta, to je jasné - silný enviromentálny odkaz do budúcna. Úmorná snaha jedinca v tomto smere niečo urobiť je márna a to poznanie veru nie každý unesie... Oceňujem aj peknú kameru a tichšie pasáže, ktoré veľmi príhodne umocňovali už i tak výrazne uhrančivú atmosféru. Ale druhý krát to už veru nepozriem. Nadpriemer. 75/100 (03.10.2018)

Boží mlčení a nářek světa jako bažina, kde člověk marně našlapuje dno. Schrader se na konci své kariéry vrací zpět ke kořenům. V "Zoufalství a naděje" rezonuje nejen koncept "Taxikáře", ale také autorův dlouholetý obdiv k Robertu Bressonovi. Jemu se přibližuje nejen v rovině morálních motivů, ale také strohým úsporným stylem, jenž dává plně vyznít napětí a dramatu v nitrech postav. Před více jak čtyřiceti roky šokoval "Taxikář" obrazem světa natolik zkaženého, že jako hrdina z něj může vzejít impulzivní maniak sám prohnilý zlobou a s pokřivenou morálkou. Ve svém posledním filmu ukazuje Schrader svět a existenci, které děsí nikoli na úrovni bezprostředního ohrožení, nýbrž tím, jakou úzkost a beznaděj v nás vyvolává, když ho přestaneme bezhlavě a egocentricky žít a zkusíme ho racionálně nahlédnout. Trudnomyslnost "Zoufalství a naděje" ještě stupňuje vnitřní bolest ústřední figury, a to nejen emocionální, ale i tělesná, přičemž právě tato bolest se stává katalyzátorem paradoxního procesu nalezení nové víry pro hrdinu, který oddal svůj život službě Bohu. Chvílemi by se mohlo zdát, že Schrader nabízí až příliš snadná východiska, ale je to stejné povrchní šálení jako v případě závěru "Taxikáře", kde také zdánlivě konejšivá normálnost pouze zastírá extrémnost a děsivost všeho předchozího. Tentokrát by se mohlo zdát, že se Schrader spokojí s další bressonovskou aluzí, jenže ta právě v kontextu děsivého světa musí být radši milosrdně utnutá do závěrečných titulků. Na rozdíl od problémů, které viděl Travis Bickle, ty současné totiž nezmizí stiskem spouště, ani políbením. (29.09.2020)

V prvej polovici sa nás First Reformed snaží presvedčiť, že ide o skromnú komornú drámu ktorej nie je ľahostajná ekológia a klimatické zmeny. Príbeh rozpráva o kňazovi ktorý sa snaží zmieriť so svojim osudom. Tragicky priišiel o syna a jeho žena ho opustila. Píše si preto denník a obstojne si vypomáha alkoholom. V podstate by na tom nebolo nič zlé keby sa tvorca viditeľne nesnažil a neprosil kritiku o zlaté sošky. Pridané "umelecké" a surreálno abstraktné vsuvky kazili zážitok . ECO časť ktorá ma na začiatku bavila bola neskoršie samoúčelne vyťahovaná ako s trenírok K...t a nemala v deji väčšie opodstatnenie. Prvá polovica bola parádna. Druhá u mňa zlyhala. (09.01.2019)

Obyčejně mě ekologické agitky neberou, ale zaobalit je do Božího plánu mi zase nepřišlo jako úplně špatný nápad. Stejně tak mě zpočátku bavil hlavní hrdina, který sice splňoval všechna klišé o pochybujícím knězi, ale mě se celkem líbilo, jak se snaží schovávat před deštěm pod okap. Problém je, že ta cesta z extrému do extrému byla strašně dlouhá. Trefně to vystihla jedna z postav, když preláta nařkla z toho, že vůbec nevychází z Getsemanské zahrady. To vnitřní mučednictví bylo úmorné i přes výborný Hawkeův výkon. No a motiv se zlou korporací, která kašle na životní prostředí, to také příliš nevylepšil. Konec, který mě narozdíl od většiny potěšil, pak celkový dojem upravil jen kosmeticky. 40% (14.10.2018)

Když jednou za čas narazím na malý film, v němž herecké výkony, práce s kamerou, hudba, scénář a celková režie jsou v naprostém souznění a vtahují diváka do příběhu, který má co sdělit a sděluje to chytře a velmi intenzivní formou, vlastně mi ke spokojenosti už nic nechybí. A Zoufalství a naděje mi tenhle pocit dalo. Jediné, co bych možná lehce vytkl, je fakt, že to místy mírně připomíná klasický snímek Hosté večeře páně. Možná se Paul Schrader nechal lehce inspirovat. Ale na druhou stranu třeba tam, kde mě Ingmar Bergman nechal tak trochu chladným, se Schrader emocionálně trefil do černého, a tak vlastně nemám co řešit. Jsem rád, že Ethan Hawke přivezl letos do Varů právě tento film a že jsem měl šanci ho vidět na velkém plátně. [KVIFF 2021] (02.09.2021)