Zoufalství a naděje

Príkre rozpory medzi konaním cirkvi ako inštitúcie a slovom Božím. Farár ich postupne odkrýva reflexiou denníkových záznamov, no najmä oboznámením sa s trápením sa manželov, jeho farníkov a zároveň ekologických aktivistov. Poznáva neutešený stav sveta, pokrytectvo správcov a sponzorov náboženstva a silu odhodlania v správnu vec. Tentokrát tú, ktorá sa postaví na obranu Zeme a zabránenia jej ďalšiemu znečisťovaniu. Znečisťovaniu pôdy, ovzdušia, viery i jeho symbolov tými, ktorí ubližujú permanentne dnes a denne. Čo môže v tejto situácii kňaz? Teda ten, ktorý sa musí vždy podvoliť cirkevnej hierachicky vyššie postavenej persóne? Teda tej, ktorá rozhoduje o prijatí sponzorského daru na opravu kostola a výročnú slávnosť z rúk najväčšieho miestneho priemyselného podnikateľa a zároveň znečisťovateľa v okolí. Nuž, asi len návrat ku koreňom. Bolestivý, trpký, autentický. Prirodzene a nenútene pôsobí celý film, s ľahkosťou ukazuje každodenný život a strádanie duchovnej osoby, snažiacej si zachovať pôvodné kresťanské ideály v každodennom prežívaní. (06.07.2020)

... a to mi film vyhovoval aj ako ateistovi ..... este moze na to pozerat Verbal, ten nie je zurivy militantny ateista, ten je v jadre pravoslavny ... to aj ja. Pan Uhlovodik Jastrab /Spolecnost Mrtvych basniku, Pred Usvitem/ hral na urovni, normalne som mu veril aj herecky vykon. len Dufam ze to neobjavi KaDak, alebo taky Wacoslav - ten dal aj slusnej Chatrci 2017 odpad, doteraz nechapem dovody: No a Kadak je u mna uboha, neoriginalna, desne nevtipna napodobenina Verbala : 70 % (20.04.2019)

Návrat k Bressonovi nejen tematizací osobní zodpovědnosti za stav světa (základní dějová kostra je v podstatě Deník venkovského faráře, ekologická linka připomíná Bressonovy skeptické pozdní filmy), ale také rigorózním minimalistickým stylem. Akademický formát, skoro monochromatický obraz (Schrader chtěl původně točit černobíle), odměřené herectví, opakující se střihové postupy (každé jejich narušení nám něco podstatného sděluje nebo přesměrovává naši pozornost) a kompozice (od symetrických film poté, co protagonista začne pochybovat, přechází k nesouměrným). Jen zcela výjimečně pohyblivá kamera. First Reformed je sice vážný a pomalý film neobyčejné formální přísnosti, ale zásluhou thrillerového rámce a nastolování dobově relevantních otázek (bez jednostrunného karatelského tónu v duchu „Old Man Yells at Cloud“) nepůsobí těžkopádně. Jakkoli má film „staromódně“ konfesní charakter, mezi deníkovým voice-overem a tím, co vidíme, vzniká inspirativní napětí. Toller neustále svádí boj mezi svými myšlenkami a tím, co může ve své pozici nahlas vyjádřit. Při psaní deníku sice slibuje, že nebude nic zatajovat a škrtat, ale některé deníkové zápisky vzápětí raději ničí. Obsah jiných (těch posledních) nám je pro změnu utajen. Jako kněz plní Toller určitou společenskou funkci. Slouží druhým a jako takový cítí zodpovědnost za stav světa a propadá deziluzi a alkoholismu, protože není schopen nic změnit. Z pasivity jej vytrhne až setkání s mužem, který kvůli environmentální zkáze nechce na svět přivést potomka. Nastolením dilematu mezi soukromými myšlenkami a veřejnými činy se First Reformed liší od Taxikáře, Schraderova předchozího dramatu o trápení muže znechuceného společností, z něhož minimálně během noční jízdy autem otevřeně cituje. Schraderův scénář a Hawkovo soustředěné herectví fascinujícím způsobem vyjadřují Tollerovu pomalou proměnu, která je současně propadem do temnot i vzestupem do vyšších sfér bytí (transcendencí). Na začátku ještě Michaelovi radí, aby žil pro to, co člověka přesahuje, ke konci si však uvědomuje nedostatečnost skutečnosti, že církev namísto přítomných problémů řeší duchovní otázky a posmrtný život. Vnitřní klid nachází až po učinění rozhodnutí, jak bude na globální oteplování, ztrátu zájmu o náboženství (na jeho kázání sedí obvykle cca pět lidí, kostel slouží spíš jako obchod se suvenýry) a radikalizaci mládeže reagovat. Poprvé netráví večer sám se skleničkou whisky, ale v restauraci, kde jí rybu. Rozhovor s Michaelem současně nastoluje ústřední myšlenku života jako hledání rovnováhy mezi zoufalstvím a nadějí. Michael zprvu zosobňuje zoufalství, Toller naději. Později se jejich pozice komplikují. Zoufalství i naději nabízí také dvojznačný (resp. dvojitý) konec. Sděluje dost na to, aby mohl být film uspokojivě uzavřen, ale ne tolik, abyste pak několik dnů netrávili přemýšlením nad tím, co přesně Schrader jedním ze svých nejlepších filmů, které lze sledovat jako stylistické i tematické završení jeho dosavadní tvorby, sděluje. 90% (18.11.2018)

„NEVÍM, CO BUDE V BUDOUCNU. MUSÍME SE ROZHODNOUT NAVZDORY NEJISTOTĚ. MOUDROST JE UCHOVÁVAT V HLAVĚ DVĚ PROTICHŮDNÉ PRAVDY. OBĚ NARÁZ. NADĚJI A ZOUFALSTVÍ. BEZ ZOUFALSTVÍ NEMŮŽEŠ ŽÍT V NADĚJI...“ /// Hodně filozofování. Reverend Toller vypráví… vede rozhovory… je to vopruz. Nemá to tempo, je to něco mezi artem a malým TV dramatem. Reverend píše deník… nuda. Pocity, myšlenky… furt tak nějak o vůli Boží – bez (zaplať pán bůh) modliteb či kázání. Ekologický varování za pomoci víry… Konec zajímavej – teda aspoň chvíli, ale celkovýmu hodnocení nakonec moc nepomohl. Ledaže by…na základě příběhu otce Tollera církev přestala přijímat dary od lidí znečišťujících přírodu. Aha… /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Neznám historku, kterou zná každej klerik. 2.) Na pohřbu mi budou hrát tu o fosilních palivech ničících Zemi. 3.) Thx za titule „Parzival“. /// PŘÍBĚH *** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ * (02.12.2018)

Boží mlčení a nářek světa jako bažina, kde člověk marně našlapuje dno. Schrader se na konci své kariéry vrací zpět ke kořenům. V "Zoufalství a naděje" rezonuje nejen koncept "Taxikáře", ale také autorův dlouholetý obdiv k Robertu Bressonovi. Jemu se přibližuje nejen v rovině morálních motivů, ale také strohým úsporným stylem, jenž dává plně vyznít napětí a dramatu v nitrech postav. Před více jak čtyřiceti roky šokoval "Taxikář" obrazem světa natolik zkaženého, že jako hrdina z něj může vzejít impulzivní maniak sám prohnilý zlobou a s pokřivenou morálkou. Ve svém posledním filmu ukazuje Schrader svět a existenci, které děsí nikoli na úrovni bezprostředního ohrožení, nýbrž tím, jakou úzkost a beznaděj v nás vyvolává, když ho přestaneme bezhlavě a egocentricky žít a zkusíme ho racionálně nahlédnout. Trudnomyslnost "Zoufalství a naděje" ještě stupňuje vnitřní bolest ústřední figury, a to nejen emocionální, ale i tělesná, přičemž právě tato bolest se stává katalyzátorem paradoxního procesu nalezení nové víry pro hrdinu, který oddal svůj život službě Bohu. Chvílemi by se mohlo zdát, že Schrader nabízí až příliš snadná východiska, ale je to stejné povrchní šálení jako v případě závěru "Taxikáře", kde také zdánlivě konejšivá normálnost pouze zastírá extrémnost a děsivost všeho předchozího. Tentokrát by se mohlo zdát, že se Schrader spokojí s další bressonovskou aluzí, jenže ta právě v kontextu děsivého světa musí být radši milosrdně utnutá do závěrečných titulků. Na rozdíl od problémů, které viděl Travis Bickle, ty současné totiž nezmizí stiskem spouště, ani políbením. (29.09.2020)