O těle a duši

Postavy Endre a Mária zůstávají tak trochu rébusy a objevování jejich slabostí v průběhu filmu je samo o sobě radostí. Do klasického plynutí zasahují snové scény, v nichž se z protagonistů stává zvěř v diametrálně odlišném prostředí zimního lesa. Tato rovina se stává metaforou jakéhosi zamilovaného okouzlení přítomného v každém nevinném navazování vztahu. Ačkoli O těle a duši hovoří o poměrně excentrické dvojici, působí v této tematice velmi univerzálně a bere za svou inspiraci romantickými dramediemi. Enyediová ale dokáže každou scénu opatřit rafinovanou lehkostí, které v mainstreamu chybí, a skvělými vizuálními prostředky (časté frontální kompozice a hry s hloubkou ostrosti). Zůstává jen krok od mistrovského kusu – za jediné podstatnější pochybení by se dalo považovat rozhodnutí zobrazit psychický syndrom jako neškodně roztomilou věc a socializaci jako usměvavou hru. (08.08.2017)

Popravdě, čekal jsem víc. Ona je to taková pomalá atypická love story, která by ve stejném stylu mohla mít i hodinu čtyřicet (možná i hodinu a půl) a nic by se nestalo. Úplně bych vystřihl scénu se žiletkou, to je v dnešní době už takový kýč, že je to spíš k smíchu a některé scény by si taky zasloužily zkrátit. Jinak se mi ale líbilo vedení příběhu (které je žel nepřekvapivé, ale nevadí), hodně se mi líbilo to propojení se sny a scéna s analytičkou, kde vše vyjde najevo, je na celém filmu ta nejlepší, pak se mi líbila i kamera a ani herecké výkony nebyly špatné a překvapilo mě, že Borbély je původem ze Slovenska, každopádně v rámci toho co měla hrát podala nejlepší výkon. Ale emocionálně mě to moc neoslovilo a zoufale jsem doufal v nějaký přesah či hlubší myšlenky - a k tomu nedošlo. Je zajímavé vidět to spojení dvou duší i přes vady jejich těl, ale víc v tom skutečně není. Dokonce v tom je minimum psychologie a ta mi tady chyběla celkem dost. Skutečně to patří do škatulky "festivalový film" - je to jiné, neobvyklé, nepřipravené diváky to zarazí, je to dlouhé, ale zároveň je to jednoduché jak facka, aby to pochopil každý. Já ale od filmu, který se považuje za umělecký, čekám mnohem víc. Ale jinak to není špatné, nápad je zajímavý a své kouzlo to má - jen se na tom dalo ještě víc pracovat. Kor když pár scén působí, že by mohly mít přesah, ale nakonec s nimi režisér bohužel nijak nepracuje. 3* (15.01.2021)

Bol som zvedavý, lebo k maďarským filmom sa dostávam zriedka. Kontrapunkt vytvorený vysokou zverou, prostredím bitúnka a dvojicou postihnutých ľudí kládol vysoké nároky na moju toleranciu. Dosť som sa boril s pomalým tempom a tiež postava Márie bola pre mňa menej zrozumiteľná ako napr. Saga Noren z polície Malmö. Nemám v úmysle zavrhnúť tento film, ale pre jeho nekonzistentnosť nie som ochotný mu dať viac ako tri hviezdičky. (06.11.2019)

Zhrnula by som to: stretnutie dvoch duší."Zrazu som dostal strach." "Hej to sa stáva. Že ľudia dostanú strach." V kontexte filmu nepodstatná veta, ale aj napriek tomu vystihuje všeličo... Film lyrický, hlboký, ale aj bizarný, pre mňa nádherné herecké duo. Občas sú scény ozaj drsné (a vegetariáni si asi potvrdia svoje predsavzatie), kontrastne zvolené prostredie bitúnku a zasneženého lesa. Ak sa vám spočiatku zdajú tí dvaja a ich spoločný sen ozaj divní, s pribúdajúcimi minútami si ich pravdepodobne obľúbite. A tie minúty mi plynuli rýchlo. Mária počúva v obchode hudbu, s úmyslom nájsť niečo romantické a vciťuje sa aj do metalu. Po dlhej chvíli a halde vypočutých CDčiek sa jej pýta predavačka: "Počuj, pustím Ti svoju najobľúbenejšiu?" "Nie, ja si ju hneď kúpim", odpovedá Mária. Silný moment - Mária aj Endré si chystajú večeru, každý v svojom byte a obidvaja s ňou zápasia - každý v svojom vlastnom probléme. (21.01.2020)

Když vidím to hodnocení a čtu komentáře plné obdivu, cítím se skoro až provinile. Na mě totiž tahle maďarská "weird love story" působila značně vykalkulovaně festivalovým dojmem. Hlavní ženská postava mi byla od samého počátku spíše protivná, její chlad a divné chování pocit ještě umocňovalo. Hlavní problém filmu pak vidím v tom, že mě (vyjma snahy šokovat explicitním zobrazením krve a řezáním do všeho možného) nijak prožitkově nezahákl. Emoční křivka s ohledem na děj filmu se tak v mém případě rovná vodorovné přímce. A jelikož ten nejzákladnější úkol každého filmu je zaujmout divákovy emoce, selhalo O těle a duši v mém případě hned na samém počátku. Co mi rovněž netěšilo, byla nevyrovnaná úroveň filmařiny. Na jeleny se hezky koukalo, samotná expozice hlavních postav byla však z hlediska střihové skladby velice průměrná (třeba takové detaily na momenty, kdy se hlavní hrdinka něčeho dotýká, na mě působily skoro až studentským dojmem). Vizuálně si mě tedy snímek také nezískal. Není proto divu, že mi místní hodnocení přijde jako z jiného vesmíru. 4/10 (04.10.2017)