Katapult

První půlka celkem šla, dal bych klidně i za tři. Né že by situace oplývaly nějakou extra realističností, ale Bartoškova nenasytnost po ženských by se mohla dejme tomu vysvětlit tak, že sám pasivní a submisivní potřeboval někoho, kdo by mu vtiskl tvar a donutil k nějaké akci. No a protože jeho manželka mu tohleto nemohla poskytnout, jsa povahově to samé, hledal si holt dominy a aktivnější typy jinde. No ale to, co se stalo s příběhem v druhé půlce... nevím, co to mělo znamenat. Jireš asi mířil na velké umění a trefil velký blábol, to se stává i lepším střelcům, holt se ty dvě věci nacházejí hodně blízko sebe a často je ani nelze přesně odlišit. PS: V každém jiném díle bych automaticky zvedal hodnocení za nahotu, ovšem bez urážky, odhalená Štěpánková, už ve svých čtyřiadvaceti poněkud vyměklá, fakt není žádné terno. To tam byly lepší ženy na svlékání (no...spíš asi tak jedna). Takže smůla. (02.11.2013)

Bylo to koukatelné. Komunistické králíkárny byly děsivé, chování lidí neautonomní, podpultovky jely ve velkém. Jirka Bartoška byl skvělý, jak se pokoušel utéct ze stereotypu, až po jednom návratu domů z něj nečekaně vypadl. Ženské představitelky byly různého věku a měly různá přání a představy o životě. Bára Štěpánová mě dráždila skotačícím poprsím a puberťáckým poskakováním. (29.09.2010)

Klasický, chtělo by se dodat už stereotypně (o stereotypu) opakující se Páral, ve kterém je zajímavý snad jen začátek konce (kdy si opět filmaři zahráli se strukturou vyprávění, něco jako před šestadvaceti lety). Po něm ovšem přijde pointa, jež je tak neuvěřitelným klišé, které bych od tvůrce jako je Jaromil Jireš fakt nečekal. (23.08.2022)

Jiří Bartoška byl v polovině 80. let na vrcholu popularity, to je fakt. Zfilmovat Párala je problém, to je taky fakt. Ale v momentě, kdy v pozadí zapěje Karel východoněmecky Ein Stückchen Zucker mehr in den Kaffee (česky známo jako Kávu si osladím), tak musim dát vo hvězdičku víc, páč kde jinde todle uslyšíte?:-) (07.03.2009)

Začátek 80. let byl bezva, uvolnili se scénáře, které zatrhla normalizace a diváci se konečně dočkali mírně pervesního Katapultu stejně jako Zániku samoty Berhof. Nu, téma načrtnuté Páralem je fajn a já jsem velmi ráda, že jeho finální podobu mu dodal až Jireš v době, která už si s dneškem skutečně tyká, takže je velmi nadčasová. Klasický příběh proutníka, který má všeho dostatek, příjemnou a hezkou ženu, milé dítě, pěkný byt i vhodnou práci... ale propadá se do stesku z rutiny. Má o sebe natolik velký strach, že řešení vidí jen v započetí nového dvojího života, značka Don Juan. Toto rozhodnutí lze překvapivě velmi snadno zrealizovat za pomoci inzerátu k seznámení. A pak už to jde jako na drátkách, náš Don Juan si ponechává manželku v záloze a pravidelně střídá kolekce žen v různém stadiu zamilovanosti. Jedna je mladá, jiná je zralá, jedna je zemitá, jiná je intelektuálka, jedna si jím nahrazuje svého zesnulého muže, jiná se chce vdávat poprvé. Je to pestrý svět, alarmující, velmi reálný, na který by se nemělo zapomínat ani nad ním přivírat oči. Kvalitní obsazení by též mohlo přesvědčit naše TV dramaturgy k častějším reprízám a osvěžit tak TV okna. Bylo by to velmi záhodno. (11.11.2016)