Goldflocken

Avantgarní soubor čtyř povídek na téma erotických obsesí - Cuba, Drama ve vlaku, Zlomené srdce a Zrada - rámovaných prologem a epilogem zdůtazňují sensualitu těl a krásu tváří. Oblíbený autorův film. Nadměrně obarvené tváře vyjadřují bolest nebo nadšení, parodii nebo pietu. Zřídka můžeme vidět něco takového, co vypadá jako zachráněné zlomky němého díla. (recenze avoir-alire.com, IMDb). (11.03.2023)

...uf. Výživný kousek, fakt jen na čas nastuzenosti, kdy se nedá nic jiného. Anebo pro skalní fanoušky. Nejvíc mi to připomnělo Ottingerové Madame X – Eine absolute Herrscherin, ale uvědomil jsem si na tom i spojnici s Mazací hlavou, s Rivettem a s Warholem (bogajego) a s Duras a s Greenawayem – u něj s počátky ve The Falls a samosebou s chladným anglosaským konceptualismem – to u Schroetera tak patrné není, spíš je to performance a queer cinema. Kámoš koukal se mnou a shrnul režisérské poznámky pro celý fim do vět: „Tahle ať dál brečí! …a hodně kytek! – všude kytky!!!“ Prošel jsem si v duchu všechny části tetralogie a udělal průměr: První, španělská část Na Kubě, 1949 je snad za jedinou hvězdu: je k nepřečkání. Je to celé „Carmen“, přišel jsem si, že jsou tam Carmen všichni – páně režisérova operácká diskoška tu frčí naplno. Snad to není tak totálně bez děje jako Der Tod der Maria Malibran, ale musíte si počkat. Kralují tu Montezuma a Ellen Umlauf, která je hyperošklivá a sešlá, a přitom to musela být překrásná žena – alkohol, drogy? Je to pomalé, trapné, chtěné – chtěně trapné a pomalé. Hodně jsme se nasmáli. Sebeparodické melodrama. Je to nejdelší část, má přes hodinu a když vydržíte toto, už to vydržíte. Herci tu deklamují do předem namluveného pásu, takže jsou to postsynchrony naopak a vlastně je to celé travesti show. Druhá, Neznámá hodina s podtitulem Drama na kolejích je ve francouzštině a je to tak za 2 a ½. Ferréol je tu pěkně vypasená, evokuje mi dávnou „blbou Růžu“ z klipu Tří sester. Ferréol ale mohu a vlastně se mi líbila tak trochu neorealistická atmosféra i sevřenost. Travesti je to stále. Montezuma je tu za kurvu a máti Ferréol je vybraná z rolí, které pro Fassbindera hrávala Irm Hermann – odporná hausfrau. Třetí část, Zlomené srdce, dal bych 3 hvězdy, je to nedějové, ale najednou jsou obrazy natolik funkční, že se člověk nesměje. Je to černobílá část, skoro se tu nemluví, ale kraluje tu Bulle Ogier (nicméně Montezuma i Ferréol jí zdatně sekundují). Je to taky část se cinéma vérité – lidi na ulicích koukali, co se to děje – a že se dělo – Ferréol v strumphosen asi v Pařížu, chacha... Čtvrtá část je Zrada, je v němčině a kraluje tu Udo Kier (a Montezuma). Nového už nic moc nepřináší, dá-li se to takhle vůbec říct; dal bych max 2 hvězdy. Trošku připomíná Ovoce stromů rajských jíme, ale právě tak se to moc nehýbe. Ostatně – opět je tu páně režisérova operácká diskoška a k tomu Rossiniho Petite Messe Solenelle – krásná hudba. A k tomu tyjo břinkací orchestrion jak od Lišky – možná proto mi to tu Chytilovou evokovalo. Každopádně sedmdesátky jak mají být. Pro mě je záhadou, jak Schroeter dovedl upozadit toto „své“ a natočit koukatelné narativní filmy. Ottinger tohle neumí. (04.06.2023)