Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Režisér Pavel Křemen se vrací do národně symbolicky významné budovy Národního divadla, které bylo hlavním dějištěm Anticharty a přivádí sem mnoho tehdejších aktérů. Spolu se zpěvačkou Evou Pilarovou, hudebníkem a textařem Františkem Ringo Čechem, výtvarníkem Theodorem Pištěkem, divadelníky Jiřím Suchým a Milanem Lasicou, publicistou Radkem Johnem, režisérkou Kristinou Vlachovou anebo herečkou Jiřinou Švorcovou. Svůj pohled na význam této události přinášejí i tehdejší vrcholní komunističtí funkcionáři Milouš Jakeš a Jan Fojtík. Historický kontext a souvislosti analyzují historici Petr Blažek a Jan Mervald, s odstupem událost interpretuje signatářka Charty 77 a přední publicistka Petruška Šustrová. Na základě překvapivých svědectví i nově objevených archivních materiálů film prohlubuje pohled na to, jak fungoval mechanismus loajality, který komunistický režim sestrojil pro svou podporu.

Masivní propagandistická kampaň komunistického režimu proti signatářům prohlášení Charty na počátku roku 1977, ve kterém se dovolávali občanských práv, které se Československo v o rok předtím zavázalo v Helsinkách dodržovat, je dnes známá jako Anticharta. Ze strany režimu šlo o pozoruhodně rozsáhlou akci s využitím plejády sdělovacích prostředků a populárních umělců, kteří měli veřejně podpořit politiku KSČ a její tažení proti chartistům podpisem prohlášení „Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru." KSČ připravila dvě shromáždění, na kterých umělci před objektivy kamer v Národním divadle v Praze a o pár dnů později v Divadle hudby demonstrovali svoji loajalitu totalitní moci, kterou stvrdili podpisem. Umělci, kteří v ony dva dny na daných místech osobně nebyli, byli vyzýváni, aby svůj podpis dodatečně připojili pod prohlášení. Nakonec jich drtivá většina podepsala, nejenom herců, ale také architektů, výtvarníků, spisovatelů, režisérů. Řada umělců později svůj podpis různými způsoby relativizovala. Film se na základě osobních svědectví signatářů tzv. Anticharty snaží vystihnout parametry akce, díky kterým se režimu podařilo přimět tisíce kulturních osobností k tomuto symbolickému gestu. (Česká televize)

(více)

Recenze (22)

Radko 

všechny recenze uživatele

"Boh súď, čo Vás po tom mal som chuť!". Snáď tento citát z pera ruského literárneho klasika by sa hodil na celú maškarádu okolo anticharty a jej hromadného podpisovania. Pretože súdiť je naozaj ťažko. Išlo o hromadnú akciu, ľudia chceli pôsobiť v oblasti umeleckej tvorby (mali chuť a vôľu pokračovať v ich kariére). Tí čo sa vzopreli, sú statoční, ale ide o malé percento. Faktom je, že všetci v Národnom divadle sa tvárili ako na pohrebe. Faktom tiež je, že všetci veľmi dobre dopredu vedeli o čo ide, pretože ako aj z dokumentu vyplýva, veľmi dobre to vedel opitý Pavel Landovský (teda človek z úplne inej sorty - priamy podpisovateľ Charty 77), ktorý vykrikoval po jednotlivých prichádzajúcich do divadla o ich zrade. To sú len poznámky na okraj z dokumentu, ktorý inak veľa nového nepriniesol. Len kopu rečí, pomenej faktov a jedno úprimné ospravedlnenie Evy Pilarovej. ()

Chrysopras 

všechny recenze uživatele

Dost výživnej dokument a řekl bych i potřebnej. Primárně nikoli kvůli podepisující umělecké elitě či "elitě", ale především kvůli ukázce zrůdnosti soudružského zřízení ( paralela s rokem 1942 je signifikantní ). Pak v určité esenci onoho dilematu čistého svědomí a vnitřní svobody vs. kariéra, peníze, rodiny, ale ušpinit se... Třeba ta situace výplat v divadle oproti podpisu je krystalickou ukázkou, o co šlo. No a v druhém sledu vidíme, že umělci nejsou začasté hrdinové ( však také často živi z eráru, přízně panstva ). Na posouzení charakterů jsou tu ovšem povolanější, abych tak řekl vyšší, místa. Přesto mi bylo docela smutno z těch, co i ted hovoří o prezenčkách apod. Verva s kterou to vysvětlovali ukazuje, že to žádná bagatelní situace nebyla a není. O to větší respekt k Evě Pilarové, která si na nic nehraje! P.S. Trefná poznámka o náladě v ND. Slavnostně se vskutku tvářil málokdo... ()

Reklama

Enšpígl 

všechny recenze uživatele

Nevím co to má za význam ? Aby jsme viděli jací jsou umělci ? Jací byli komouši? Všechno už víme. A co ty skutečný komoušsko - estébácký zmrdi, co škodili kudi chodili a po revoluci se z nich stali "demokrati" co privitizovali a škodili kudy chodili, to nic co? Radši budeme řešit nějaký podpisy. Mě osobně je u prdele, kdo co podepsal, ale kdo komu tenkrát skutečně ublížil, kdo mučil při vysleších lidi, vytvářel psychoteror a taky by mě zajímalo co dneska dělaj tyhle lidi. Nějakej umělec tu podpoří svým podpisem komouše, za pár let ten samej umělec zase demokraty, koho takový podpisovací tajtrlíkování sere. Víc mě vadí kecy typu " My nevěděli co podepisujeme, my nevíme jak se tam náš podpis dostal.." Dobře to tam řekla Eva Pilarová.. . Nebudu tady nikoho soudit ani odsuzovat většina herců, zpěváků a dalších se vůbec neliší od 90% slavného českého národa, jen maj smolíka že jsou hold známí, takže na jejich jménech si hojíme vlastní pokrytecká bebíčka. ()

Marthos 

všechny recenze uživatele

Podepsal, nepodepsal... Dokument bohužel vůbec neanalyzuje tehdejší dění, ale pouze předestírá před diváka víceméně nahodilou směs názorů a tvrzení, z nichž některá jsou kontroverzní i po čtyřiceti letech (Pištěk, Sobota a spol.). Ano, umělci, zejména herci a zpěváci, byli pro komunistický režim skvělými rukojmími, ale mnozí z nich opravdu neměli moc na vybranou. Kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde. Když už soudit, tak spíš společnost jako celek a nikoli vybrané charaktery těch, co neměli odvahu stát se dobrovolnými psanci této vlasti. ()

Gemini 

všechny recenze uživatele

Poslouchal jsem dnes rozhovor pana Strakatého (Reflex - Prostor X; neplést s XTV;)) s Petrem Jandou, a k tématu anticharty (ano, i Janda podepsal) tam zaznělo, že anticharta je víc než co jiného symbol. To asi nejlépe vystihuje smysl tohoto dokumentu. Ten je totiž víc než výpovědí o historii socialistického státního zřízení na našem území a jeho prostředků upevňování vlastní moci slepencem výpovědí jednotlivých aktérů dění kolem anticharty, bez nějakého zasazení do kontextu, nějakého sociologického náhledu atd. A i tak má svou nemalou cenu, protože je to sonda do spektra způsobů, jakými se lidé (a bylo by zajímavé vidět, zda statut "známé osobnosti" má na toto vliv, nebo je to totéž i u "prostého lidu") po mnoha letech vyrovnávají s tím, co je jim předestíráno jako jejich morální selhání a úsluha zlovolnému establishmentu. Ty přístupy jsou vskutku různorodé;) A jak dokazují nedávno objevené fotografie pana Čecha, dají se k tématu stále zjistit mnohé netušené věci:) Přitom samotná debata o skutečném významu anticharty je podle mého názoru zajímavější než nějaké odsudky z pozice dnešní, naprosto neporovnatelné, a především odtržené od tehdejší normalizační reality. Mechanismus loajality si podle mě zaslouží červenou barvu (jakou taky jinou, že...), takže 70 %. Až to někdo vezme pořádně zeširoka a místo osobních kontroverzí se společenskovědním přesahem, bude to za víc. ()

Galerie (5)

Zajímavosti (4)

  • Jiří Suchý poskytl informaci, která nebyla známa a totiž, že ti, kteří se nějakým zázrakem vyhnuli podepsání anticharty v Národním divadle, byli za čas pozváni do Divadla hudby v Opletalově ulici v Praze, aby své pomýlení ještě mohli napravit. (sator)
  • Blízká přítelkyně Werichovi rodiny a autorka knihy „A taky jsem vařila u Werichů“ Eva Tůmová uvedla, že Jan Werich u dveří divadla podepsal prezenční listinu, ale když začala v sále hřímat soudružka Švorcová o zaprodancích, popadl svou dceru Janu za ruku a začal vykřikovat, že je to svinstvo a podraz a odešel ze sálu. Okamžitě po návratu domů volal Jiřímu Voskovci, aby své prohlášení stran anticharty zavolal do rádia Svobodná Evropa, což se stalo. Že se událost opravdu stala potvrdil fotograf Drahoš Froněk, jemuž to sdělil kamarád a režisér televizního přenosu Josef Henke. Ze záběrů byla scéna pochopitelně vystřižena. Těžce nemocný Werich se snažil komunikací přes média i ministerstva, aby jej z publikovaného seznamu vyškrtli, ale marně. Říkal, že nejvíc se stydí před panem Trnkou a Havlem. (sator)

Reklama

Reklama