Playtime

Nemuzu si pomoct, ale pro me nejslabsi Tati. Zase to je klasicka tatiovka, kde ukazuje uspechany moderni svet, kde je vetsina napisu anglicky, vsude jsou davy lidi, nekdo neustale nekam pospicha, vsude samozrejme co mozna nejmodernejsi veci a vynalezy, ktery ale spis otravujou a to zasazeny do kulis mesta z zeleza a skla. Film se vicemene odehrava na dvouch mistech, na letisti kombinovanym s vystavistem a v nobl restauraci, pricemz Tatiho postava tu neni zadnej hybatel deje, obcas se proste objevi a zapadne mezi ostatni, takze tu vlastne ani neni nejak zvlast potreba. Film je sice ocekavane o nicem, kdyz si skocite na pulhodinky na hajzl, tak bude film porad na stejnym miste, jen pridete o par ne vylozene vtipnejch, ale spis usmevnejch momentu. Proste cely je to natoceny spis tak trochu poeticky, kdy vsechno pusobi jak v choreografii. Zasadni problemy jsou tu dva, film ma desne premrsteny dve hodiny a kdyz mi prislo, ze uz to sleduju minimalne ty dve hodiny, film byl pritom ani ne v polovine. Netvrdim, ze nudi, jen se to dost tahne. S cimz souvisi druhej problem, Tatiho filmy skvele ozivuje hudba, coz tady bohuzel neplati, ta totiz hraje jen obcas a neni buhvijaka. No a navic uz to proste nema tu atmosferu jeho starsich kousku. Lepsi 3*. (31.01.2010)

Milerův futuristický Krtek ve městě si o patnáct let později bude více všímat technické stránky, Tatiho aktuálnější (přestože starší) Hulot ve městě se zaměřuje spíš na řešení prostoru a masu lidí do tohoto prostoru zasazenou. Masu jako souhrn jednotlivců. Zásadní rozdíl mezi Krtkem a Playtimem je ale v tom, že vzhledem ke zcela nepravděpodbné nefunkčnosti systému obsluhy v Royal Garden musíme Tatiho dílo považovat (alespoň do jisté míry) za podobenství. Zásadně se pak oba filmy shodují v tom, že, ač je to zřejmě zcela proti jejich záměru, vyvolávají pocit jakési blahé pravzpomínky. A to přesto, že Krtek na Hulota navazuje spíše jen v tématu, než v metodě. Doufám nicméně, že i nějací metodičtí pokračovatelé se najdou. Playtime si v dějinách kinematografie zalouží přinejmenším tak význačné místo jako Krteček. Hvězdičku ubírám za takové zbytečné fraškoidní etudky, jako je např. záměna s člověkem hrabajícím se v šuplíku. Komentáře: Shadwell, A_FISH. (15.02.2015)

Playtime je jako rozsáhlá hudební kompozice. Pomalu se odvíjí od méně výrazných motivů k velkému vyvrcholení, které se nakonec vrátí zpět ke klidnějším tónům. Vizuální Vltava. Od pramínku k řece a šup do moře, kde se veletok promění zpět v něco nicotného. Playtime je filmová hudba. Odosobněnost prostředí ve kterém se pan Hulot pohybuje, trochu dopadá i na divácký zážitek. Musíte se podvolit pozvolnému rytmu. Tati nepoužívá žádnou zkratku. Vypraví všechno dosova, popisně. Divák se stává svědkem každého detailu, Tati nenechává nic na jeho fantazii. Buduje atmosféru odcizení, přetechnizovaného světa, světa plného turistů a povrchnosti. Je svým způsobem antidivácký. Pokud se podvolíte a necháte Tatimu volné ruce, zavede vás do ryze filmového světa. Světa, kde režisér je bůh. (06.12.2004)

Nemůžu uvěřit tomu, že jsem mohl zapomenout! Zapomenout na to, že jsem Playtime už jednou viděl a vypravil se na tento "klenot" francouzské kinematografie znovu, rovnou do kina a ještě k tomu někoho dalšího přemluvil! Nabízí se vysvětlení, že moje tělo jednoduše film nepřijalo a po shlédnutí vytěsnilo z paměti. Hned první scéna mi jí bohužel velmi rychle osvěžila. A aby toho nebylo málo, došel jsem při projekci k závěru, že postrádám špetku smyslu pro humor. V sále to neustále hýkalo, diváci málem padali ze sedaček a já netušil proč... Budu nejspíš za prosťáčka, ale genialita scén, kdy si pan Hulot dvacet minut prohlíží sedačku, která různě vrže a prohýbá se, přičemž někomu v jiné částí plátna upadne deštník, znovu někomu upadne deštník, někdo jiný a jinde klopýtne, nebo se snad baví s figurínou, mi bohužel nedochází . Ono nakonec, se to i sledovat dá a "děj" se tak nějak sám od sebe přece jenom ke konci dobere. Já si ho ovšem napodruhé s chutí odpustil. Abych to neprotahoval, je to obyčejná TRAPÁRNA a vy se třeba klidně umlaťte smíchy. Jen doufám, že já i tentokrát ZAPOMENU! ►10% ...o čem, že jsme to teď mluvili? Nevím, už si vážně nevzpomínám, je mi dobře, už je mi dobře, bída vodejde, vodejde všechno co má pavoučí nožičky, bzzzzzzzzzzzzz ... (06.11.2008)

Víc než film to připomíná rozpohybovaný kreslený humor Miroslava Bartáka. Nemá cenu snažit se vypátrat nějakou dějovou linku, jde vlastně o mozaiku brilantních postřehů a mikrogagů z každodenního života ve velkoměstě (strašně mě bavily neustále se opakující hrátky s odrazy a odlesky ve skle). Humor je suchý jako saharské písky, takže opravdu nečekejte nějaké třeskuté vtípky. Úsměvná poezie všedních okamžiků. Asi tak. (30.07.2011)