Můj strýček

Odcizení člověka v přetechnizovaném světe je dobrý námět na komedii, ale u Mého strýčka jsem se dost nudil. Film je dlouhý skoro dvě hodiny a já měl dojem, jako by se tam většina scén v lehce pozměněné podobě opakovala aspoň pětkrát. Co se opravdu povedlo byly futuristické kulisy, na kterých se pořádně vyřádil šílený designér / architekt. Kdyby byla stopáž 70 minut, tak bych hvězdičku přidal. V novinách se nic nedočtete. Pořád píší o pokroku. – Jak se to projevuje? – Vše se mění k horšímu. (12.06.2008)

G.K.Chesterton napsal: "Svět nikdy nezajde na nedostatek divů, pouze na nedostatek údivu." A o tom jsou Tatiho filmy. V každém z nich staví člověka s jeho přirozenými reakcemi a chováním (pana Hulota) proti něčemu uměle vytvořenému, co ho nutí do nějaké předem stanovené sociální role a zbavuje ho schopnosti sebereflexe. Jenže my to vidíme právě očima pana Hulota, který takového přerodu ani není schopen, takže se bavíme absurdním životem jeho příbuzných v módně přetechnizované vile. Ale nechtěl bych vyvolat mylný dojem, že je to zatrpklý pozérský film, odsuzující techniku. Jacques Tati se vždycky vyvaroval takových těch lacině extrémních soudů, jaké slýcháme třeba ve folkových písních, které nám doporučují, abychom všeho nechali, vrátili se ke kořenům a šli si ustlat do lesa. A třebaže film líčí šťastně bezstarostné dětství kluka, který o rodičovskou snahu zapůsobit na okolí vším módním nejeví zájem, není to ani obvyklé klišé "sedával jsem na stromě, měl jsem odřená kolena a byl jsem šťastný". Ani jeho rodiče nejsou pouhé karikatury z Dikobrazu, i pro ně má Tati pochopení. Chovají se tak, protože doba, systém, sousedé, média a spousta dalších vnějších vlivů to od nich očekává a oni si zkrátka myslí, že je to tak správné a přirozené. Nenávidím pojem "laskavý humor", nadměrným užíváním alibisty, pokrytci a televizními hlasatelkami už skoro ztratil smysl. Ale kdyby mě někdo natahoval na skřipec a nutil, abych alespoň v jednom komentáři tento výraz použil, bylo by to u Mého strýčka. 100% (08.02.2006)

Tati poprvé (nu dobře - podruhé, leč poprvé doopravdy napoprvé - viz jeho celovečerní prvotina...) barevný, tentokráte více satirický, škodolibě společenskokritický, lehce dokonce i sci-fi... ;-) . . . Méně je zde sice pana Hulota, který uměřeně ustupuje dalším více či méně angažovaným postavám a pár pejskům, stále ovšem jde o nadprůměrné dílko, naplněné nenápadnými, leč skvělými gagy (mezi nejlepšími např. hvízdání na chodce, parkování >ameriky< za pomocí šouravého dědečka atd... etc... :o) a navíc obdařené i jakýmsi morálním poselstvím, hluboce lidským náhledem s nadhledem na ty věci rodinné, kdy nakonec i chladný a odměřený švagr páně Hulota pochopí, že všechna ta hypermoderní technika a snobizmus jeho blízkého okolí nevyrovnají se láskyplně a bezprostředně podané ruce vlastního syna... - - - - - (Poprvé viděno 10.6.2008 na ČT2, komentář zde jako třináctý - 10.6.2008) (10.06.2008)

Po Tatiho Poštovském panáčkovi jsem se chtěl stát pošťákem v kterémsi francouzském městečku, po Mém strýčkovi bych se nejradši odstěhoval do Hulotovy idylické předměstské čtvrti, kde jsou ještě ti praví trhovci, povídaví popeláři, potyčky končí smířlivou sklenkou, kde hraje celý den harmonika, kluci se baví pouličními hrami (gag s hvízdáním a lampou mě fakt dostal) a domy jsou úžasně surrealisticky křivolaké. Smutné je, že nostalgický svět pana Hulota už je asi nenávratně ztracený, protože všichni prostě musíme mít to, co rodinka jeho sestry. PS Svým absolutním nerespektováním okolní reality a tvrdohlavým bojem s ní mi pan Hulot silně připomíná Keatonova Friga. (01.08.2011)

Tatiho filmy jsou všechny stejné. Pohodové, odlehčené, hravé, půvabné, poklidné, s velmi příjemným hudebním doprovodem a tradičně moulovatým Tatim v hlavní roli strýčka Hulota. Zkrátka letní idyla. Stopáž je však vražedná a scéna grill party téměř nekončící. Navíc trable pana Hulota mi nikdy nepřišly moc vtipné. Zasmál jsem se až na samotném konci gagu se zapalovačem. Trochu málo na komedii, ne? Ale kouká se na to moc hezky... (10.06.2008)