Annette

Nejsem si jistá, jestli byl dobrý tah obsadit do hlavních rolí, sice dobré herce, kteří ale neumí zpívat. V kombinaci s prapodivnou hudbou, to byla zábava, asi jak u nás doma ve sprše. Dvě věty, které zazpívalo děcko v závěru a ono bylo opravdu jediné, které má hlas i sluch, muzikálovou složku nevytrhly. Jinak řemeslně propracovené, Adam je výborný herec, být to klasické drama, bylo by to TOP, Máňu zprasili, jak nikdy. Ty bláho, ta měla mordu na hlavě od A-Z, nejvíc ji seknul účes když se vydrápala z vody, takovému záměru jsem neporozuměla, celkově si pan režisér udělal filmík sám pro sebe a buď mu na to divák skočí nebo ne. Vcelku nekonečné, ačkoli v určitých momentech vynikající a originální ( tvůrcům avantgaední pojetí nezazlívám, je to o vkusu), jako celek nic moc. Bohužel jsem se utvrdila, že zabírám spíš na Whiplash nebo ryze komerční a líbivý La La Land. (21.07.2021)

Leos Carax evidentně rád baví i sám sebe, což dokládá např. nesčetně hudebních aluzí, a řada filmových (už jen výběr herců a jejich minulých rolí), ale k látce přitom přistupuje s maximálním důrazem na ryzost a vtahujícnost a osobně tu nejvíc oceňuju onu hold vzdávající návaznost na tradici a klasiku v tom, v čem funguje - sázku na shakespearovský koncept vztahu divadla a světa a na prostotu a iterativitu operních libret. Aneb nač už tak složitou látku lidského propadání strachu a zlu a z něj vyvěrajícího pokryteckého, manipulativního a utilitárního vztahování se k sobě navzájem ještě problematizovat nějakou inovativní zápletkou? Všechno už tu bylo, pojďme to - nanejvýš tvořivě, důvtipně a na mnoha rovinách zároveň, ale přitom naprosto efektivně a střídmě - obnažit na samu dřeň. Filmový muzikál je pro to vynikající forma. *** A samozřejmě, je to Leos Carax, tudíž nejde divákovi na ruku, ale očekává od něj maximální míru koncepční spolupráce a lidské otevřenosti a odvahy, má-li mu dopřát maximální prožitek, který tím pádem čeká jen nemnohé, byť je v díle objektivně přístupný. *~ (07.07.2021)

Leos Carax je suverén, jehož filmy vystihují i přetvářejí samotnou podstatu filmu jako umění či média. A přesně to se mu daří i s muzikálovou novinkou Annette, jež funguje nejen jako výpověď o prknech, jež znamenají svět, ale i komentář k současnosti zábavního průmyslu a žánru muzikálu obecně. A navíc je i velmi zábavný a přístupný. Více zde. (11.07.2021)

Neobaroko ztratilo své neo, zůstalo pouze baroko, jehož tíže pozlátkem nasáklého balastu možná měla být dalším korálkem v růženci žánrově ironických počinů cinéma du look, leč opakování modlitební mantry se tu vyjevuje jako dvojitě dvojsečná zbraň, o kterou se Carax tentokrát pořezal: opakováním formy došlo k rozředění její pravé síly, jíž byla síla negace právě skrze s konvencí nekompatibilní formu, do té míry, že negace negace (=formy) vyvolala jednoduchou matematiku – znásobením dvou mínus dostaneme plus, jímž není nic jiného než valorizace samotného obsahu. A v obsahu jsem neviděl nic než konvenci, které se dal jen jiný narativní vektor a místy komediální tón, přičemž ani jedno ani druhé nemůže stačit na vymanění se z ní. Symptomaticky, podrývání a hra s žánrovými formami (muzikál, melodrama, pohádka atd.) zde není nic víc než něco, co jsme už viděli v jiných komerčnějších dílech, neboť takováto "postmoderna" byla již dávno Hollywoodem zprivatizována. Hollywood tak Caraxe konečně dostihl a pohltil jako hlubina, do níž se vskutku neradno dívat, neboť v tomto pohledu se cinéma du look může zvrátit v cinéma du don’t look. Neobaroko vždy začínalo ve zdánlivé kýčovité sladkosti, aby zhořklo, ale tento přechod byl (v nejlepších dílech) zapříčiněn právě především inverzí konvencí daných forem, zatímco když chceme tento neobarokní dramatický oblouk opakovat pouze na rovině obsahu, tak vždy musíme dostat pouze konvenci, která se nám vloudí zadními vrátky. Snad měla být interpretační indicií přeměna loutky v živou bytost autorskou mise en abyme, kterou chtěl Carax na poslední chvíli přesvědčit diváka, že jeho film není jen bezkrevným Otesánkem, polykajícím rozpočet, ale dílem obsahujícím život, avšak i v tomto posledním pokusu (který není ničím jiným než replikací hollywoodských tužeb) selhal. (09.07.2021)

První film za poslední 2-3 roky, u kterého jsem měl pocit, že sleduju něco jedinečného, neopakovatelného. Na absolutní dřeň ohlodaná tragická romance, která se svou záměrnou doslovností zvládá nořit mnohem hlouběji do těch nejzákladnějších lidských emocí, než je u filmů zvykem. Záměrně boří veškerá očekávání, se kterými do ní člověk vstupuje, svou operetní stylizací dává vzpomenout na nejlepší momenty Petera Greenawaye (hlavně Dítě z Maconu mi v hlavě dost rezonovalo), zvládá se vyjadřovat k otázkám jisté zvrácenosti přehnaného medializování vztahů celebrit, k MeToo i exploataci dětského talentu. A přitom je především nádherně očišťujícím, filmařsky i hudebně neskutečně propracovaným filmovým ZÁŽITKEM, který v sobě nese punc něčeho, co mimo velká plátna nevynikne. Po streamových covidových měsících a letech působí jako dar z nebes. Neo-baroko pro mě se svou excesivitou, bořením hranic mezi stylizací a realističností, dostalo význam až zde. 100 % (09.10.2021)