Na prahu války

Och môj bože ... a presne pre toto nikto nechce robiť každodennosť. Lebo je to bezbrehá nuda, ktorú keď popredkávate náboženskými drístami a dáte to Malickovi, dostane presne toto. Blábol o zmysle života, s vopred jasným koncom, kravami, výhľadmi na hory a hrabaním sena. A ešte k tomu to má tri hodiny. Pár krát som sa pristihol, prečo si to vlastne robím? Keby že to mám sledovať s plným sústredením, dekaputujem sa ešte skôr. Len za tie uniformy 1 z 5 (14.08.2020)

Vydržela jsem to dvě hodiny a pak jsem to musela vypnout...To se prostě nedá vydržet...A nejlepší na tom všem je, že jsem vůbec nevěděla kdo to režíruje, ale celou dobu mi jelo v hlavě: "Proboha to je nějaký rakouský Terence Malick?"...Protože to je nejnudnější režisér všech dob a jeho filmy přímo nesnáším a začalo to Tenkou červenou linií, ze které jsem poprvé v životě odešla z kina...To pomalé tempo a ten hlavový komentář je prostě vražedný...Za mě 40% za kameru... (19.07.2020)

Jednu věc prostě nepochopím: Proč poslední sekvence filmu o odpírači vojenské služby a přísahy Hitlerovi, katolickém blahoslaveném Franzi Jägerstätterovi, patří citátu od M. A. Evansové, známé pod pseudonymem George Eliot, která kromě toho, že žila nemravně, odmítala i křesťanskou víru! Jistě režiséra T. Malicka vedla k tomuto rozhodnutí nějaká hluboká myšlenka - třeba velkolepý úmysl, aby film oslovil i bezbožné! - ale můj chabý rozum tohle odmítá přijmout! (05.02.2023)

Ten, akože už aj legendárny a povestný, americký tvorca Terrence Malick, ktorý je zároveň i sám sebe pánom, pretože to, čo si aj úplne osamote napíše (scenár), si aj následne zrežíruje, a to podľa svojho najväčšieho gusta, že od Stromu života, z roku 2011, sa z neho už systematicky stáva taký » SELFISH « režisér, ktorý sa výhradne riadi iba svojim, vnútorným pocitom, ako najlepšie nakrútiť film, keď už vonkoncom nemyslí na to, či to vôbec bude niekoho zaujímať, absolútne nepomýšľa, čo si o tom pomyslí publikum, teda diváci, de-facto, on nenakrúca film pre divákov, ale jednoznačne len sám pre seba, a je mu totálne jedno, akú to bude mať neskôr danú odozvu zo všetkých táborov ? Od citovaného filmu ho vnímam výhradne už, ako takú obohranú platňu, ktorá sa neustále opakuje. Väčšinou preferuje vizuálne, filozofické cítenie, čo síce nie je nič protivné, ale ak vám to tentokrát tlačí takmer 3 hodiny sústavne do hlavy, tak určite máte už aj vy svoju hrdosť, pokým si konečne poviete: „Dosť” ! Obsadil väčšinou neznámych, nemeckých a rakúskych, aj všelijakých známejších, zahraničných hercov, exteriéry sa sústredia do krásneho prostredia rakúskych Álp, hornatá príroda je naozaj nádherná, až si miestami normálne myslíte, že ste niekde tu doma na Slovensku, či aj v Česku. Po dlhých rokoch vymenil dvorného kameramana Emmanuela Lubezkiho za Nemca Jörgea Widmera, kedy som býval veľmi často nadšený z prezentovanej kompozície obrazu, ktorá je vskutku mimoriadna, fantastická, že mi ani bohvieako nechýbal uznávaný Chivo. Pochválim taktiež aj strihovú skladbu, na ktorej si dala trojica strihačov extra záležať. J.N. Howard sa vyznamenal, čo sa týka hudby. Línia udalostí a vzťahov spadá do 2. svetovej vojny okolo farmára a oddaného pacifistu Franza Jägerstättera a jeho rodiny, t.j. manželky, dcér a matky + veľa vedľajších postáv dostáva svoj priestor, medzi nimi sú i „Komisár Moser, Ernst Stockinger, Adolf (S)Hitler a Mikael Blomkvist” a cetera. Skrytý život má bezpochyby čosi do seba, čím je dosť interesantný, čo už o pár riadkov vyššie definujem, ale dať si znovu repete, asi skôr nehrozí, prečo by som sa mal púšťať do druhého kola, keď už viem, čo ma v ňom čaká. Minimálne, ak by aspoň trochu vystrihol nejaké zbytočné pasáže, tak by som nad tým pouvažoval, inak tieto tri hoďky sú vskutku strašne prepálené ! (16.03.2020)

Je to slušné, ale rozhodně ne pro každého. Terrence Malick natočil dílo, které si určitě najde velké množství odpůrců. Na druhou stranu musím přiznat, že mě překvapilo doposavadní velmi pozitivní přijetí ve zdejších komentářích. A Hidden Life je totiž poetický film se vším dobrým i špatným co k tomu patří a pokud k němu divák přichází nepřipraven, může být cesta k jeho příjetí kostrbatá. Takovým divákem jsem i já. Úplně první potíž, kterou jsem se tímto filmem měl je jeho jednoduchost. Myšlenky, které podává skrze ústa jednotlivých postav jsou děsivě banální, ba, pokud to trochu přeženu, urážející. Často je podání některých myšlenek podbízivé až kýčovité. Kamera se pomalu posouvá, aby v celku zabrala nádherné lokace a chraplavý hlas přednáší fráze typu: Ten kdo stvořil tenhle svět, stvořil i zlo. Laciné je například i zmlácení dozorcem, které máme možnost sledovat očima hlavní postavy. Další věcí, která mě zaujala, je až adorování obrazu. Mizanscéna je tu pečlivě budovaná, ale záměrně neposkytuje malebnou ani romantickou atmosféru, ke které by snad alpské prostředí mohlo svádět. Malick nabízí krásné scenérie, ale mírnou desaturací barev, centralizací postav a destrukcí obrazu pomocí zvoleného ohniska nebo častého používání rybího oka jde rozhodně proti proudu obyčejné líbivosti. Používáním ne úplně tradičních záběrů - ať je to například zabírání postav bez hlav, či časté podhledy - se mu daří dostat do víru dění a divák má tak téměř pocit, že se v tyrolské vesničce ocitl osobně. To co se Malickovi povede ve stránce vizuální se mu však nedaří zvukově. Použití angličtiny znovu zmiňovat nebudu, chápu jej, i když nepůsobí příliš přesvědčivě. Nevhodně pak ale působí částečné podbarvení němčinou, která většinou doplňuje jako ten špatný jazyk negativní dojem z několika scén. Howardovo hudební podbarvení je klasickou, a občas dost násilnou, nápovědou k tomu, jaké emoce má scéna vyvolávat. Terrenci Malickovi se tak podařilo natočit téměř až agrikulturní poém, který nastoluje jednu důležitou otázku: Může být něco takového jako otázka morálky vůbec banální? (10.05.2020)