Moulin Rouge

Hrdina tohoto filmu se jmenoval plným jménem Henri-Reymond de Toulouse-Lautrec-Monfa (1864—1901). Jméno tohoto francouzského malíře poimpresionistického údobí, následovníka skvělého Edgarda Degase, není u nás natolik známé jako jméno jeho současníka Van Gogha, s nímž měl dost společný osud, společné životní bolesti. Neznamená to však, že by Lautrecovo dílo postrádalo životnosti. Pravda, je to dílo thematicky hodně jednostranné: velkou část tvoří oleje, pastely, kresby i litografie, zachycující noční život Montmartru. Třebaže Lautrec usiloval o nadrealistickou výraznost barvy, působí jeho díla podmanivým dojmem nejen přesným kresebným vystižením námětu, ale právě jeho zvláštním koloritním vyjádřením. Ve filmu „Moulin Rouge" toho bohužel z malířova díla mnoho nevidíme, a pokud, tedy většinou jen ony výstižné záběry pařížského nočního života. Souvisí to do určité míry s celkovým záměrem autorů, kteří z umělcova života vyzvedli do filmu vlastně jen několik stránek: Jeho tělesnou vadu a z toho vyplývající komplexy méněcenností, rozháněné nezřízeným požíváním alkoholu. To ostatní — jak z malířova díla, tak z jeho života — zůstalo opominuto. I při tomto částečném překreslení malířových libůstek je však „Moulin Rouge" dílem cenným a velmi lidským. Je to dílo — a to u životopisů nebývá právě obyčejem — velmi dramatické. Drama bylo ovšem také na čem stavět: na velikém rozporu Lautrecovy žízně po životě a štěstí a jeho tělesné nebohosti a s ní souvisejících duševních útrapách. O vynikající kvality filmu, který má v současné západní produkci velmi čestné místo, má zásluhy především nadaný režisér John Huston (nedávno jsme viděli jeho „Africkou královnu"), a představitel Lautreca i jeho otce, José Ferrer. Režisér mistrným vyvoláním atmosféry (připomeňme záběry z tanečních síní, z pařížských nočních ulic, a zejména dvě vrcholné scény — Lautrecova sebevražedná krise a umělcova smrt), herec pak hluboce lidským a pravdivým vystižením svého hrdiny, jeho těžkého vnitřního života. Filmový přehled 26/1954 (24.01.2009)

Jo, jo su dva Moulin Roug-e. Jeden z roku 2001 s Obi wan Kenobim, teda McGregorom. No a tu je starsia verzia z roku 1952 od John Hustona /Maltese Falcon 1941, Asphalt Jungle 1950/. Velkolepe, nadherne, tanecky su nielen zaujimave aleaj fascinujuce. Zsa Zsa Gabor na urovni, Jose Ferrer tiez a este som tu videl aj vyborneho Petera Cushinga /Frankenstein - Monster from hell/. Takze uzivatel verbal nazval Moulin Rouge z roku 2001 myslim slovom Sulin ruz a zacinam mat dojem, ze ma pravdu. Ten film je precenovany : 85 % (13.05.2017)

"A rodina ho proklíná/a dobrej konec nečeká/ Toulouse- Lautreca." K Hustonovu filmu mě přivedla nedávná četba románu Irvinga Stonea Žízeň po životě, kde text nabral spád až s příjezdem Vincenta van Gogha do Paříže a setkáním s kolegy malíři, včetně Toulouse- Lautreca.  Ostatně, narážka na van Gogha se v Moulin Rouge objevuje. Montmartre, tančírny, nevěstince, koňak, absint a vnitřní bolest fyzicky znetvořeného umělce- neprávem opomíjený film, jehož literární předlohu si budu muset přečíst. (29.01.2023)

Nevidím jedinú vec (okrem Collette Marchand), ktorá sa na tomto filme môže niekomu páčiť. Všetky scény bet Marchand sú neuveriteľne nudné a koniec filmu je neuveriteľne oslobodzujúci pocit. Nezvyknem často ísť proti prúdu, ale tu sa ináč nedá. Jednoducho nepodarený film. A vlastne ani celkom neviem, prečo zaokrúhľujem nahor... 30% (07.08.2011)

Je to sice pořád ten klasický životopisný Hollywood, přesto scény z Moulin Rouge barvité a mizerných hospod autentizující. Vím, že podobné romantické biografie jsou jen představami, ale proč se nezasnít. Nicméně Renoirův Francouzský kankán je snad i díky rodinným předpokladům pro mě víc dobově zasazený. (09.02.2014)