Peníze nebo život

„Ty jsi na tom krásně. Ženu nemáš, starosti nemáš, nic nemáš…to se máš.“ Zas tak moc se Tonda nemá, kvůli nalezenému šperku, který náhodou získá, po něm jdou zloději i policie. Naštěstí na to není sám, pomáhá mu totiž nešťastný kamarád…Jestli mě něco překvapilo (a ne zrovna pozitivně), tak to, že je snímek dokonce ještě o něco méně „zvukovější“ než o rok starší Pudr a benzin (vždyť i první slovo zazní až po cca 7 minutách). A až na pár výjimek (např. „nenápadný“ Tonda či válka v muzeu) platí, že pokud se na plátně odehrává jen „němá groteska“ s hudbou, je to celkem nuda („vedou“ vodní peripetie). A to je škoda. Jakmile totiž dojde na mluvené slovo, V+ W válí. Pobaví i prohlídka rodinného zvěřince, skupinová exkurze či Život je jen náhoda v podání Vítové a Hermanové, ale pořád to ještě na 4* není. „Haló pane, s tím šperkem se to má následujícně, a totiž takto a totiž, že nebude-li mně okamžitě vydán, budu nucen použíti své pravé končetiny tím způsobem, že zatnu ji v pěst, povedu ránu směrem na vaši ctěnou sanici.“ (01.09.2019)

Film Peníze nebo život (premiéra 14.10. 1932) působí daleko sevřeněji a promyšleněji než předchozí Pudr a benzin. Jakoby si tvůrci řekli, že méně znamená více. Místo mnoha krátkých scének můžeme vidět jen několik dlouhých zato detailně propracovaných scén. Stejně jako v populárních amerických nebo francouzských fraškách se stala spojovací dějovou linií honička za ukradeným šperkem. Hlavním zdrojem inspirace byl tentokrát jejich oblíbený režisér René Clair (především jeho filmy Milion – viz scéna bitvy v muzeu, nebo Ať žije svoboda). Kromě René Claira si při scéně v muzeu můžeme vzpomenout na němé filmy německého expresionismu (práce se světlem a stínem, tísnivá atmosféra), na které se ostatně odkazuje i v dialogu. Větší prostor tu také dostala hudba Jaroslava Ježka respektive zvuková stopa jako taková. Ve scéně „rodinného zvěřince“, kdy bohatý mladík představuje příteli kapesnímu zloději jednotlivé členy příbuzenstva, je zvuk využit k posílení komičnosti situace (každého příbuzného charakterizuje zakvílení hudebních nástrojů, připomínající zvuky nejrůznější zvířeny). Dokonce i úvodní dialog obou přátel je rytmizovaný hudbou a posléze plynule přechází ve zpěv titulní písně. Jednotlivé šlágry jsou také daleko lépe integrované do filmu a to jak ve zvukové (variování titulní písně v průběhu filmu) tak v obrazové stopě (scéna, ve které Hana Vítová a Ljuba Hermanová zpívají v akváriu píseň Život je jen náhoda, by s trochou nadsázky mohla aspirovat na pozici prvního českého videoklipu). Změn dostála i ústřední komická dvojice. Zatímco ve filmu Pudr a benzin stojí oba tak trochu mimo děj, mimo filmovou realitu (tento dojem je navíc posílen tím, že vystupují pod svými občanskými jmény), zde jsou už hlavními hybateli děje. (14.11.2005)

V pořadí druhý film V+W v porovnání s prvním vydatně "zfilmovatěl". Prvkem, který upoutá naši pozornost, je samotné zaměření filmu. Rok natáčení 1931 se pohybuje i nadále v rovině života ustáleného, postrádajícího otřesy a krize, v té době stále ještě nabíhající, do něj zasahuje jen velmi zprostředkovaně. Mluvit o tom, že film byl podobně jako PUDR přijat rozpačitě, není přesné. Řadu motivů, které v něm byly použity nalezneme např. v soudobé veselohře U NÁS V KOCOURKOVĚ. "Okupovat" podle údajů filmového historika pražské premiérové kino té doby víc než měsíc má k neúspěchu a rozpakům - zdvořile řečeno - víc než daleko. Za povšimnutí stojí i dvojice Hermanová-Vítová; obě jsou tu zachyceny ještě v dívčím rozpuku svého ženství (v době natáčení bylo Hermanové 18 a Vítové 17 let). Zajímavé a mimořádně neobvyklé jsou i rozsáhlé "němé" scény. I toto dílo patřilo v dobovém kontextu nesporně do absolutní špičky tehdejší tvorby. (29.08.2011)

Jiří Voskovec a Jan Werich mladí, zábavní, plní energie, sice to ještě není úplně ono, ale beru to tak, že tenkrát stáli na startovní čáře a teprve vstupovali do uměleckého světa.. K tomu chovám neskonalý obdiv k talentu a práci Jaroslava Ježka, takže v tomto ohledu byl pro mne tento snímek velice příjemný.. Příběh dvou přátel (bývalých spolužáků), ukradeného klenotu, nevěrné manželky a rodinného zvěřince je veskrze úsměvná záležitost.. Potěšila mě účast dvojice Hana Vítová a Ljuba Hermanová, pěkně se mi na ně koukalo.. (11.08.2021)

Od druhého filmařského ponoření osvobozeného dua Voskovec - Werich a jeho nejbližšího okolí bych očekával mnohem větší odvahu. Peníze nebo život jsou ozvučenou groteskou s jednoduchým dějem i vyzněním a skrývá několik rozkošných zvukových i obrazových hrátek. Samotný příběh nevybočuje ničím z průměru komediálního žánru němé i ozvučené formy. V dané době mohla být tato odlehčená a nekomplikovaná zábava přijímána s nadšením, s odstupem dlouhé řádky let stojí za zaznamenání pouze několik okamžiků, vyzdvihují se snad v každém oficiálním textu obsahového popisu a potěší svou neočekávaností. Bez nich by se na tento film dalo i zapomenout. Ústřední dvojice příběhu si pochopitelně zabírá téměř veškerý čas pro sebe. Zákon občas lehce překračující nezaměstnaný Tonda (velmi příjemný Jan Werich) a nespokojeně výhodně ženatý Pepík (pozoruhodný Jiří Voskovec), dávní kamarádi ze školní lavice, rozjíždí vytrvalostní běh přes překážky o znovunabytí lidské důstojnosti. Formát grotesky je dominantní, oba hrdinové přizpůsobiví a vynalézaví ve svém nadšení. Nejnebezpečnějším protivníkem duchaplné i utrápené dvojice je lupičská banda s nekompromisním vůdcem (velmi zajímavý Vladimír Majer), zlodějem samotného vzácného náhrdelníku (Emil Bolek) a dalšími nevyzpytatelnými nohsledy (Jan W. Speerger, Josef Klapuch, Jára Pospíšil, Jan Richter a Karel Hospodský). Mladistvý ženský půvab dodávají grotesce Pepíkova nevěrná manželka Helena (velmi zajímavá Eliška Pleyová) a párek dospívajících kolemjdoucích dívek (příjemné Hana Vítová a Ljuba Hermanová). Z ansámblu Pepíkova neodbytného příbuzenstva je zde netrpělivý tchán (zajímavý Jaroslav Hurt), poživační strýčci (příjemní Theodor Pištěk a Jaroslav Vojta) a upjatá teta Albína (Marie Grossová). Z dalších rolí zaujme zahraniční nečestný svůdce Maurice ven den Branden (zajímavý Theo Amady), neodbytný policejní detektiv (Jaroslav Průcha), svědomitý průvodce v muzeu (příjemný Josef Skřivan), přísný policejní prefekt (zajímavý Miloš Nedbal, též v roli zmatkujícího hrnčíře), či roztržitý starosta (velmi zajímavý František Černý). Osvobozeným se na druhý pokus podařilo vytvořit soudržnější filmové dílo. Na druhou stranu byla doba již někde jinde a tvůrčí odvaha je omezena touhou po úspěchu s plnohodnotným přijetím do filmařského světa. Nejvýraznější jsou pouhé okamžiky, které dávali příslib a uchovalo se díky nim v paměti i samotné filmové dílo. (08.07.2017)