Peníze nebo život

Ústřednímu triu Voskovec, Werich, Honzl se narozdíl od filmové prvotiny Pudr a benzin podařilo vytvořit sevřenější a ucelenější film, který je spíš než souhrnem těch nejlepších skečů Osvobozeného divadla vyrovnanou (i když nijak osvětovou) podívanou ve stylu starých grotesek. Samozřejmě nemůže chybět několik Ježkových šlágrů a výtečných slovních hříček, ve kterých je dvojice V+W skutečně doma. Celkem překvapivá je ale i jejich suverenita v "němých" pasážích, které sice pouze kopírují zámořskou grotesku, nicméně mají šmrnc i v českém podání. Za jednoznačný zápor považuju až příliš tezovitý scénář, kterému sice nechybí poetistická láska k nízkým žánrům, ale citelně mu chybí něco vtipného a osvěžujícího... Ovšem třeba takové výstupy rodinného zvěřince jsou i po letech k popukání. Silnější ***. (26.06.2005)

Druhý film dvojice V+W je asi pro leckoho nestravitelný, pro mě je ale ukázkou filmových postupů, jaké se v československém filmu skoro neobjevovaly. Zápletka není vůbec důležitá, resp. je velice předvídatelná, ale jednotlivé gagy a scény (zvláště ta na jezeře) jsou kouzelné. A jako bonus je tu hudba Jaroslava Ježka. (26.09.2007)

Od druhého filmařského ponoření osvobozeného dua Voskovec - Werich a jeho nejbližšího okolí bych očekával mnohem větší odvahu. Peníze nebo život jsou ozvučenou groteskou s jednoduchým dějem i vyzněním a skrývá několik rozkošných zvukových i obrazových hrátek. Samotný příběh nevybočuje ničím z průměru komediálního žánru němé i ozvučené formy. V dané době mohla být tato odlehčená a nekomplikovaná zábava přijímána s nadšením, s odstupem dlouhé řádky let stojí za zaznamenání pouze několik okamžiků, vyzdvihují se snad v každém oficiálním textu obsahového popisu a potěší svou neočekávaností. Bez nich by se na tento film dalo i zapomenout. Ústřední dvojice příběhu si pochopitelně zabírá téměř veškerý čas pro sebe. Zákon občas lehce překračující nezaměstnaný Tonda (velmi příjemný Jan Werich) a nespokojeně výhodně ženatý Pepík (pozoruhodný Jiří Voskovec), dávní kamarádi ze školní lavice, rozjíždí vytrvalostní běh přes překážky o znovunabytí lidské důstojnosti. Formát grotesky je dominantní, oba hrdinové přizpůsobiví a vynalézaví ve svém nadšení. Nejnebezpečnějším protivníkem duchaplné i utrápené dvojice je lupičská banda s nekompromisním vůdcem (velmi zajímavý Vladimír Majer), zlodějem samotného vzácného náhrdelníku (Emil Bolek) a dalšími nevyzpytatelnými nohsledy (Jan W. Speerger, Josef Klapuch, Jára Pospíšil, Jan Richter a Karel Hospodský). Mladistvý ženský půvab dodávají grotesce Pepíkova nevěrná manželka Helena (velmi zajímavá Eliška Pleyová) a párek dospívajících kolemjdoucích dívek (příjemné Hana Vítová a Ljuba Hermanová). Z ansámblu Pepíkova neodbytného příbuzenstva je zde netrpělivý tchán (zajímavý Jaroslav Hurt), poživační strýčci (příjemní Theodor Pištěk a Jaroslav Vojta) a upjatá teta Albína (Marie Grossová). Z dalších rolí zaujme zahraniční nečestný svůdce Maurice ven den Branden (zajímavý Theo Amady), neodbytný policejní detektiv (Jaroslav Průcha), svědomitý průvodce v muzeu (příjemný Josef Skřivan), přísný policejní prefekt (zajímavý Miloš Nedbal, též v roli zmatkujícího hrnčíře), či roztržitý starosta (velmi zajímavý František Černý). Osvobozeným se na druhý pokus podařilo vytvořit soudržnější filmové dílo. Na druhou stranu byla doba již někde jinde a tvůrčí odvaha je omezena touhou po úspěchu s plnohodnotným přijetím do filmařského světa. Nejvýraznější jsou pouhé okamžiky, které dávali příslib a uchovalo se díky nim v paměti i samotné filmové dílo. (08.07.2017)

Přepestrá filmová klauniáda vstřebávající podněty brechtovské i chaplinovské a balancující mezi němým filmem, dadaistickou divadelní hrou a muzikálem připomíná polymorfní básnické pásmo nebo receptář filmové magie. Hyperkritická zvláště vůči stojatým vodám měšťanstva (a v tomto směru nešetřící expresionisticky stylizovanými obrazy) nechává své dva hrdiny až do poslední vteřiny zvažovat dilema vložené do titulu filmu a při zkusmých rozřešeních zkoumá pravost tradičních institucí – policie, muzea, městské správy. Nepřekvapivé zjištění dutosti všeho zavedeného urychluje jejich závěrečný důsledný odvrat k životu. Pryč od atrap! (01.03.2024)

V pořadí druhý film V+W v porovnání s prvním vydatně "zfilmovatěl". Prvkem, který upoutá naši pozornost, je samotné zaměření filmu. Rok natáčení 1931 se pohybuje i nadále v rovině života ustáleného, postrádajícího otřesy a krize, v té době stále ještě nabíhající, do něj zasahuje jen velmi zprostředkovaně. Mluvit o tom, že film byl podobně jako PUDR přijat rozpačitě, není přesné. Řadu motivů, které v něm byly použity nalezneme např. v soudobé veselohře U NÁS V KOCOURKOVĚ. "Okupovat" podle údajů filmového historika pražské premiérové kino té doby víc než měsíc má k neúspěchu a rozpakům - zdvořile řečeno - víc než daleko. Za povšimnutí stojí i dvojice Hermanová-Vítová; obě jsou tu zachyceny ještě v dívčím rozpuku svého ženství (v době natáčení bylo Hermanové 18 a Vítové 17 let). Zajímavé a mimořádně neobvyklé jsou i rozsáhlé "němé" scény. I toto dílo patřilo v dobovém kontextu nesporně do absolutní špičky tehdejší tvorby. (29.08.2011)