Poslední rodina

Takýto filmový zážitok a podmanivú, sugestívnu atmosféru dokáže ponúknuť len veľmi málo filmov. Niečo nezabudnuteľné, nepopísateľné, ochromujúce všetky zmysly diváka. Sedel som ako prikovaný, neschopný ničoho, len sledovať majstrovsky naturálne spracovanú drámu jednej rodiny, ktorá trvala cca 28 rokov. Nuž, nie nadarmo sa hovorí, že tie najlepšie príbehy píše sám život. A ten koniec páni.... ten koniec bol totálne zdrcujúci, zarezal do môjho vnútra ako nôž do masla. Pre mňa preto ide o jednoznačne ten najlepší poľský film a poľská kinematografia opäť raz potvrdila, že v našom stredoeurópskom regióne nemá žiadnu konkurenciu. (27.02.2017)

Reziserksy debut polskej vychadzajucej hviezdy Matuszynskeho. Pre mna absolutna jednotka Febiofestu 2017. Take polske Pelisky. Vizualna dokonalost, fantasticka hudba a velmi sikovne vsunute dokumentaristicke prvky, kedze sa jedna o skutocny pribeh vyznamneho polskeho maliara. Rokmi pohnute ludske osudy zachytene pohladom z domova, nevelkeho panelakoveho bytu. Hlavny hrdina si v tazkych zivotnych situaciach dokaze zachovat humor a nadsazku a tym ma dostal. Fakt zasluzene polske orly a dielo hodne medzinarodnej filmovej konkurencie. Drzim palce na ostatnych festivaloch:) (18.05.2017)

Zdrcující panelstory, která si zaslouží obdiv za (n)ostalgie prosté ohlédnutí za téměř třicetiletou historií jedné rodiny a jedné země, za důsledné naplnění zvoleného konceptu i za nejpřípadnější užití slova „Gratuluji.“ Debutující Jan P. Matuszynski zčásti oživuje odkaz kina morálního neklidu, když zkoumá život intelektuála v čase nesvobody, zároveň ale omezuje přímé odkazy k době, ve které se podstatná část filmu odehrává, na minimum. Ačkoli tomu odříznutí sociopolitického kontextu napovídá, nemyslím si, že by mladý režisér chtěl pouze předvést, jak suverénně zvládá vnitrozáběrovou montáž a jak umí navodit depresivní náladu. Film je před vnějším světem uzavřen podobně, jako jsou jeho hrdinové během celé první hodiny uzavřeni v nevelkých panelákových bytech. Jejichž život je limitován na soukromou sféru, ta veřejná jako kdyby neexistovala. Klaustrofobnímu pocitu omezeného prostoru (a omezené svobody) napomáhá snímání postav z velké dálky (takže vidíme, v jak stísněném prostředí se nacházejí) a v mimořádně dlouhých záběrech (namísto analytického střihu, který by prostor „rozbil“ a alespoň pocitově trochu zvětšil). Teprve ve druhé polovině, po několikaminutovém, statickou analogovou videokamerou zabíraném dialogu syna s rodiči, se konečně dostáváme ven (byť jde v několika případech ironicky o pohřeb) a společně s postavami se můžeme nadechnout. Herci jsou snímáni z větší blízkosti, film na chvíli není tak dusivě uzavřený. Následující minuty však bez milosti ukazují, že Beksiński i jeho syn vláčí minulost s sebou (podobně jako si Zdzisław v jedné scéně kvůli nefunkčnímu splachování nese s sebou vlastní sračky) a zjišťují, že neschopnost být šťastný možná nebyla dána dobou, ale jimi samotnými. Stále zoufale hledají uspokojivé způsoby sebevyjádření (malování obrazů, natáčení domácích videí, nerušivě zakomponovaných do zbytku filmu) a stále nemají pevnou kontrolu nad svými životy (fenomenální scéna pádu letadla v přímém přenosu). Panelákový byt se stává symbolem určitého způsobu žití a uvažování, který zřejmě není vlastní jenom Beksińským, ale podstatné části obyvatel postsocialistických států. Poslední rodina toho podobně jako dramata rumunské nové vlny sděluje o životě v socialismu (a po něm) i bez přímých narážek mnohem více než všechny skanzenové tragikomedie českých režisérů. Matuszynski totiž oproti nim nedělá kompromisy, nic nám nenalhává a nikoho neomlouvá. 90% (11.11.2016)

Tento film sa mi dosť ťažko hodnotil a ešte ťažšie je napísať k nemu komentár. Problémom je, že aj keď je to nakrútené podľa skutočného príbehu (alebo práve preto), nič ma na ňom nebavilo. Tušil som, že to nebude film, v ktorom sa dokážem stotožniť s niektorou postavou, prípadne jej konanie aspoň pochopiť, ale namiesto životopisnej drámy som sa dočkal iba chaotických prejavov ľudí, ktorých osudy mi boli úplne ľahostajné. Tak málo empatie som doprial v poslednej dobe máloktorému filmu. (05.01.2020)

Neváhej a toč takové (ne)normální polské rodinky aneb film, který vzbuzuje a zanechává pocit, pro který neexistuje exaktní pojmenování; něco na pomezí nepopsatelného smutku, odzbrojující opravdovosti, upřímné radosti, nevyřčeného mezi řádky, existenciální osamělosti, klaustrofobického panelákového geniu loci, voyerské depkoidní tragikomedie a neuchopitelné nádhery toho všeho. Silná slova, silný film a redefinice životopisného žánru jako takového. Beksińského znepokojivé surrealistické obrazy to nikterak neřeší a přesto to o nich vypoví vše. Zadře se to pod kůži způsobem, který lze vydýchat jedině netečným pozorováním noční oblohy, kdy si zapalujete jednu o druhou. Bez ohledu na to, že jste zapřísáhlý nekuřák. Je nad mé chápání, kde se výše uvedené bere v tak mladém (a debutujícím!) tvůrci. Prostě... Gratuluji. (11.02.2017)