Poslední rodina

Zdrcující panelstory, která si zaslouží obdiv za (n)ostalgie prosté ohlédnutí za téměř třicetiletou historií jedné rodiny a jedné země, za důsledné naplnění zvoleného konceptu i za nejpřípadnější užití slova „Gratuluji.“ Debutující Jan P. Matuszynski zčásti oživuje odkaz kina morálního neklidu, když zkoumá život intelektuála v čase nesvobody, zároveň ale omezuje přímé odkazy k době, ve které se podstatná část filmu odehrává, na minimum. Ačkoli tomu odříznutí sociopolitického kontextu napovídá, nemyslím si, že by mladý režisér chtěl pouze předvést, jak suverénně zvládá vnitrozáběrovou montáž a jak umí navodit depresivní náladu. Film je před vnějším světem uzavřen podobně, jako jsou jeho hrdinové během celé první hodiny uzavřeni v nevelkých panelákových bytech. Jejichž život je limitován na soukromou sféru, ta veřejná jako kdyby neexistovala. Klaustrofobnímu pocitu omezeného prostoru (a omezené svobody) napomáhá snímání postav z velké dálky (takže vidíme, v jak stísněném prostředí se nacházejí) a v mimořádně dlouhých záběrech (namísto analytického střihu, který by prostor „rozbil“ a alespoň pocitově trochu zvětšil). Teprve ve druhé polovině, po několikaminutovém, statickou analogovou videokamerou zabíraném dialogu syna s rodiči, se konečně dostáváme ven (byť jde v několika případech ironicky o pohřeb) a společně s postavami se můžeme nadechnout. Herci jsou snímáni z větší blízkosti, film na chvíli není tak dusivě uzavřený. Následující minuty však bez milosti ukazují, že Beksiński i jeho syn vláčí minulost s sebou (podobně jako si Zdzisław v jedné scéně kvůli nefunkčnímu splachování nese s sebou vlastní sračky) a zjišťují, že neschopnost být šťastný možná nebyla dána dobou, ale jimi samotnými. Stále zoufale hledají uspokojivé způsoby sebevyjádření (malování obrazů, natáčení domácích videí, nerušivě zakomponovaných do zbytku filmu) a stále nemají pevnou kontrolu nad svými životy (fenomenální scéna pádu letadla v přímém přenosu). Panelákový byt se stává symbolem určitého způsobu žití a uvažování, který zřejmě není vlastní jenom Beksińským, ale podstatné části obyvatel postsocialistických států. Poslední rodina toho podobně jako dramata rumunské nové vlny sděluje o životě v socialismu (a po něm) i bez přímých narážek mnohem více než všechny skanzenové tragikomedie českých režisérů. Matuszynski totiž oproti nim nedělá kompromisy, nic nám nenalhává a nikoho neomlouvá. 90% (11.11.2016)

Strhujúci príbeh - nie tempom, to je totiž správne autentické, ako život sám, ale spracovaním - kamera Kacpera Fertacza je jedinečná. Sníma život jednej (ne)obyčajnej rodiny, akoby sa nič nedialo, pod povrchom sa ale deje toho (niekedy) až príliš. Postava matky je jednou z najviac tragických postáv, ktoré som na plátne v ostatných rokoch videl. Posledná rodina je moderný európsky film a nastavuje slušné zrkadlo Európskej filmovej akadémii (pán Wenders), ktorá si už roky bigotne všíma a nominuje poväčšinou "zaručené" mená ako Almódovar či Ozon. Jednoznačný víťaz projektu scope100. (25.12.2016)

Prakticky bez chyby, ale jednu predsa len by som tejto snímke, ktorá mi vyrazila vo finále dych, vytkol: mňa neuveriteľne serie, ked' sedemdesiatročný chlap hrá o 20 rokov mladšieho. Nielenže to vidieť na každom jeho pohybe, ale to bije ukrutne do očí, až to bolí! P.S. Dawid Ogrodnik na konci filmu vypadá ako taký poľský Hunter. S. Thompson! (11.02.2017)

Film je opravdu o celé rodině, nikoli jen o umělcích, což oceňuji. Syn malíře Tomek, podle recenze pouze neurotický jedinec, podle mě totální psycho v nejhorší podobě, jakou si lze vůbec představit, člověk si až říká: "jak může něco takhle bláznivého vůbec existovat?" je nevděčný, rozmazlený a do toho všeho vyšinutý spratek, který se neocitl trvale v ústavu jen díky podpoře rodiny. Se slabšími jedinci většinou soucítím a dokáži jim ledaco odpustit, ale s tímhle nesympatickým mišuge, který jen ničí, soustavně řve a chová se totálně bezcitně k lidem co o něho pečují, zejména k matce, bez níž by nedokázal přežít (a také že jí o moc déle nepřežije) jsem empatii neměla. Je hezké, že se navzdory handicapu stal průkopníkem západní kultury v Polsku, ale bez tlačenky a kontaktů od otce to jistě nebylo, celá rodina se točila jen kolem něho a jeho výstřelkům. Rodiče, které nerespektoval, mu neuměli dát hranice a otec se skrytým, potlačovaným sklonem k sadismu se na něho bál vztáhnout ruku, protože se bál svého druhého temného já. Jedináček Tomek, opravdu nejnesympatičtější filmová postava posledních let! Herec hrál velmi přesvědčivě. - Osobně bych dala ještě větší prostor jeho otci a detailnějšímu seznámení se s jeho působ.,temnými obrazy. - Celkem zajímavé, opravdu ze života, nepřibarvené (snad až na takřka svatou, všeodpouštějící, takřka se vším smířenou, tichou a milou matku, která to se svými muži opravdu mnohdy neměla lehké. Malíř svojí manželku často využíval jako modelku - např.fotografie Sadistův korzet, kde pózovala nahá, omotaná provázky do sítě.... a takřka neustále jí byl v patách a nakonec natáčel na video i její vlastní smrt. Obětavá žena se navíc starala nejen o své narušené muže, ale i o nemohoucí vlastní matku i tchýni, s nimiž bydlela v jednom bytě. Díky ní rodina fungovala, držela své příbuzné nad vodou. Ovšem nepopírám, že i takové ženy žijí ). Depresivní, doporučuji jen určitému druhu publika. (22.06.2017)

Ve chvíli, kdy je film zbytečný, protože je to tisící polská variace na totéž téma, je mi jedno, jak zaumná filmařina při něm přišla nazmar, poplatná plytké, a pokud takto pouze opakovaně, pak už člověka a tvůrce nedůstojné tezi. Zas mě jenom namíchnul, je to prototyp polských ufňukaných filmů z ušmudlaného, lepkavého prostředí, postavených na té blbé premise, že každý má právo na svoje patologie, atavizmy a špíny a na to, aby v nich shnil, a především na slabošství, s nímž se to bez přemýšlení a bez práce na sobě rovnou vzdá, zbývá pak jen rezignovat a nějak se prakticky zařídit a vzájemně se v tom rochnění podporovat a utvrzovat. A krom toho to až nejapně připomíná Amatéra, kdy starší chlap dostane kameru a všecko to točí. Čili už nic nového pod sluncem, další Polák, který se zhlídnul v babrání. (Proto mám o tolik raději rumunskou kinematografii, kde v podobně handikepované realitě vznikají skutečné, odvážné skvosty, nesentimentální a mnohdy geniální.) A Hanekeho vznešenou Lásku to staví naruby, či dokonce ignoruje a zazdívá, jako by nikdy neexistovala, neřekla v tomhle dialogu své a neukázala v magické přitažlivosti člověka vnitřně poslušného vyššího nároku, který teprve vede k nezaměnitelné kráse a úctě a sblížení ve spolupráci u pochopení daru života, k míru a pokoji - mladý pán Matušinský to chce umanutě oslyšet, odstrkat, jako líný harant, skrze onu zvrácenou základní tezi o přijetí každého hnusu a slabošském otročení zvrhlostem v bídě, vzájemném se unavování a ubližování, protože na to máme přece všichni právo (ech!), jež postavíme na piedestal, takže se pak i starání se o svoje staré rodiče nebo partnera stává trpným břemenem beze smyslu, které se ale bez keců táhne až do ošklivého konce... stejně jako právo na sebeurčení třeba sebevraždou... Hm. Upatlanost povýšená na právo, z lenosti, z vnitřního strachu z práce na sobě a strachu toužit po čemkoli vyšším, z toho tiku, že je lepší to rovnou všecko vzdát, kyselé hrozny, užírání se a zpíjení malostí. Zkrátka další takový, kdo sebe a celý svět chce utvrdit, že člověk se sebou nemusí pracovat a kultivovat se, starat se doopravdy. Stačí, když obraz bude formálně precizní, jeho obsah je každého soukromá, sobecká věc, jak život kolem sebe a v sobě zohaví. Aj. To je zlé. *~ (12.06.2017)