Poslední rodina

Aniž bych si tu přečetl doporučení takového postupu, šel jsem na film nevěda o čem bude, čistě na základě doporučení a hodnocení - a všem, kdo Beksinského příběh zatím neznají, doporučuji totéž. Film se hodně odvíjí od jeho postav, těžko se dá s nějakou 100% sympatizovat a sžít, ale minimálně dokážou zaujmout svou neobyčejností, případně časem získat určitý respekt. Pečlivá režie a kompozice dlouhých záběrů napomáhá se stát zvídavým pozorovatelem a nahlédnout podrobně do života jedné netypické rodiny (a dost by mě zajímalo, jak moc je to podle skutečných událostí). (15.05.2017)

[Scope - 2016] Pro mě rozhodně vítěz letošního projektu Scope 100. Nic kvalitnějšího jsem neviděl a toto polské dílo si pozornost rozhodně zaslouží. Místy až hodně trýznivý pohled na tři dekády rodinného soužití jedné opravdu ne příliš klasické polské rodiny. O to zajímavější všechno je, jelikož se jedná o známého polského malíře Zdzislawa Beksinského a jeho velice smutný životní příběh. Kvalitně natočené, ještě kvalitněji zahrané a samozřejmě podle skutečných událostí, které občas i zamrazí. Možná trošku delší než by muselo být, ale finální katarze Vám vše vynahradí, tedy pokud nejste znalý tohoto příběhu. (19.12.2016)

Tento film sa mi dosť ťažko hodnotil a ešte ťažšie je napísať k nemu komentár. Problémom je, že aj keď je to nakrútené podľa skutočného príbehu (alebo práve preto), nič ma na ňom nebavilo. Tušil som, že to nebude film, v ktorom sa dokážem stotožniť s niektorou postavou, prípadne jej konanie aspoň pochopiť, ale namiesto životopisnej drámy som sa dočkal iba chaotických prejavov ľudí, ktorých osudy mi boli úplne ľahostajné. Tak málo empatie som doprial v poslednej dobe máloktorému filmu. (05.01.2020)

Film je opravdu o celé rodině, nikoli jen o umělcích, což oceňuji. Syn malíře Tomek, podle recenze pouze neurotický jedinec, podle mě totální psycho v nejhorší podobě, jakou si lze vůbec představit, člověk si až říká: "jak může něco takhle bláznivého vůbec existovat?" je nevděčný, rozmazlený a do toho všeho vyšinutý spratek, který se neocitl trvale v ústavu jen díky podpoře rodiny. Se slabšími jedinci většinou soucítím a dokáži jim ledaco odpustit, ale s tímhle nesympatickým mišuge, který jen ničí, soustavně řve a chová se totálně bezcitně k lidem co o něho pečují, zejména k matce, bez níž by nedokázal přežít (a také že jí o moc déle nepřežije) jsem empatii neměla. Je hezké, že se navzdory handicapu stal průkopníkem západní kultury v Polsku, ale bez tlačenky a kontaktů od otce to jistě nebylo, celá rodina se točila jen kolem něho a jeho výstřelkům. Rodiče, které nerespektoval, mu neuměli dát hranice a otec se skrytým, potlačovaným sklonem k sadismu se na něho bál vztáhnout ruku, protože se bál svého druhého temného já. Jedináček Tomek, opravdu nejnesympatičtější filmová postava posledních let! Herec hrál velmi přesvědčivě. - Osobně bych dala ještě větší prostor jeho otci a detailnějšímu seznámení se s jeho působ.,temnými obrazy. - Celkem zajímavé, opravdu ze života, nepřibarvené (snad až na takřka svatou, všeodpouštějící, takřka se vším smířenou, tichou a milou matku, která to se svými muži opravdu mnohdy neměla lehké. Malíř svojí manželku často využíval jako modelku - např.fotografie Sadistův korzet, kde pózovala nahá, omotaná provázky do sítě.... a takřka neustále jí byl v patách a nakonec natáčel na video i její vlastní smrt. Obětavá žena se navíc starala nejen o své narušené muže, ale i o nemohoucí vlastní matku i tchýni, s nimiž bydlela v jednom bytě. Díky ní rodina fungovala, držela své příbuzné nad vodou. Ovšem nepopírám, že i takové ženy žijí ). Depresivní, doporučuji jen určitému druhu publika. (22.06.2017)

Posledná rodina nie je prekvapivo film primárne o maliarovi- otcovi, i keď sa na život jeho famílie pozeráme retrospektívne z jeho dialógu s novinárom. Hlavnou postavou je jeho syn Tomek, jednoznačne najzaujímavejšia postava diela. Potom o niečo menej venuje režisér priestor Zdzislawovi, druhému najzaujímavejšiemu členovi famílie, zase o niečo menej sledujeme jeho manželku, pretože až tak zaujímavá nie je a babka chudák už nie je zaujímava vôbec ničím a tak sa občas len pozrieme v hororových detailoch na jej odumierajúce telo. Napriek tomu, koľko času s Beksinskimi strávime, stále sa im nedostaneme do hláv, pretože Matuszynski je observatér, nie psychológ. Čo ale neznamená, že takýto prístup je menej umelecký, skôr by som povedal, že v tomto prípade práve naopak. Asi má každá krajina svoju Panelstory, okrem Chytilky tu máme Tarrove Panelové vzťahy a teraz prišli Poliaci s o niečo menej humornou časozbernou pravdivou historkou, ale ono to bez humoru v priestoroch pravouhlých prefabrikátových skladačiek aj tak úplne nejde... (07.08.2018)