Poslední zastávka smrt

Pokus o natočení problematické závislosti na fetu nedopadl moc dobře. Hlavně ty herecké výkony jsou žalostné, jediný Tomáš Juřička je věrohodný, jeho postava feťáka je dost nechutná. Jinak žádná sláva. Přece ale jen má tahle inscenace zvláštní kouzlo polistopadové doby a do příběhu se ta atmosféra pěkně obtiskla. A hudba mě občas připomínala mistra Jozefa Revalla! (04.08.2016)

Tak tohle bylo ovšem veledílo... Policajti tady mají dost usnadněnou práci, pachatelé jsou buď jejich příbuzní, známí, v nejhorším případě sousedi nebo lidi, s nimiž se dřív nebo později někde náhodou potkají, všichni se se všema navzájem znají, všichni aktéři bydlí ve stejné ulici a v jeden den se náhodou vystřídají ve stejné psychiatrické ordinaci. Svět je malej, ale takhle malej ještě nebyl. Patrně to točili za nějakou rezervu, co se jim tehdy na Kavkách někde podařilo vyštrachat a řekl bych, že to bylo o maličko víc, než kolik by potřebovali na záznam nějakýho divadelního představení. (20.01.2018)

Fetování a feťáky jsem nikdy nepochopil a raději ani chápat nechci. Pokud už bych se chtěl dobrovolně zničit, tak raději budu dennodenně chlastat. Kouřit trávu – neřeším – ale jelikož mám panickou hrůzu z jehel – v životě bych si nebyl schopný nic píchnout…Tahle kriminálka je vskutku dost chabá. Nějaká pořádná atmosféra tu skoro neexistuje (jedinou výjimkou jsou ty stavové halucinace) – zaujala snad jen pasáž z nemocnice s těma děckama co čuchala ředidlo a Pavel Rímský – jehož hlas je vskutku velice zajímavý… (07.01.2019)

S odstupem let je na tomhle televizním snímku zajímavá snad jedině účast Jana Cimického, známého odborníka na problematiku toxikomanie coby autora předlohy. Film vznikl sice na samém počátku 90. let, ale nese čitelný rukopis tvorby předchozí dekády. Vznikl z výchovných důvodů jako varovnání před drogovou závislostí, má jalovou kriminální zápletku a naivní schématické postavy. Co se na něm podepsalo nejvíc, je zoufale neumětelská režie Anny Procházkové, která místy posouvá snímek na hranici grotesky. Vše podtrhují neslané, nemastné herecké výkony s čestnou výjimkou Tomáše Juřičky, kterému bych toho feťáka z fleku věřil. Drogové problematice se předlistopadová tvorba dlouho vyhýbala a jedinou světlejší výjimku představoval film Pavučina, který by ale dnes jen těžko obstál, přece jen zub času zahlodal. Kdo chce vidět dramaticky dobře zpracovanou feťáckou látku, ten se musí poohlédnout po západní kinematografii. Celkový dojem: 15 % za dobovou osvětu. (26.03.2018)

Pokus o drogovou tématiku vyšel v československé televizi málokdy přesvědčivě, jako kriminálka je to taky dost zoufalost. Disponuje to ale několika nechtěně vtipnými momenty, kdy chlapec balí dívku větou: "Mám doma rozkládací lehátko" a ráno při odchodu z lehátka to korunuje replikou: "Já už musím jít, v lednici je mlíko nebo tonik." Nezachrání to pěkné epizody hereček starší generace (Hegerlíková, Rosůlková), takže jako celek to shrnuju, že všechno z roku 1990 je špatný. (07.09.2016)