Moonfall

Keď si človek prečíta X negatívnych recenzií s nadávkami o tom aká je to blbosť máte chuť presvedčiť sa či to blbosť naozaj je... No a ...je to blbosť. Nepripúšťal som si až taký trapas, pretože Emmerich robí nenáročné filmy s dokonalou technickou a vizuálnou stránkou, ale co je moc to je moc. Jeho 2012 mám fakt rád, ale toto je vážne bieda. Len pre zarytých Emmerichovych fandov. 40%. (29.05.2022)

Ďakujem Ti Roland, že držíš pri živote žáner, ktorý od detsva milujem. Stargate, Godzilla, 2012 - filmy, ktoré boli tak utrhnuté z reťaze, že človeku dovolili uniknúť z reality, a vypnúť mozgové kotúče na celý večer - a to aj bez chlastu. Podarilo sa to aj v Moonfall. A aj keď to už neni to pravé orechové, prekvapiť to svojou bláznivosťou vie aj naďalej. Ps: Kto si dodnes myslí, že jeho filmy sú bez nadsadenia, naozaj nedával pozor :D (15.04.2022)

Digitální destrukce v masivním měřítku, postavy s generickými konflikty vykreslovanými jen pro umocnění závěrečného heroismu, nesmyslná logika fungování světa a poctivá dávka patosu. Tak by se daly popsat nejen nejznámější Emmerichovy katastrofické filmy, ale rovněž aktuální Moonfall. Dekádu po jeho údajně poslední katastrofě 2012 se do svého oblíbeného žánru vrátil znovu, aby... udělal totéž. Film působí značně anachronicky, jako by do obrazu kinematografie roku 2022 moc nezapadal – což ale pro leckoho může být přednost. Nebezpečné přibližování Měsíce k planetě Zemi je vysvětleno tím snad nejšílenějším možným způsobem a celkově přemýšlení nad vtíravou otázkou „proč“ skutečně bolí. Ještě víc ale zamrzí, že atrakce nejsou zrovna originální, Emmerich evidentně hrál na jistotu. Nikdo asi nečekal moderní, jízlivý pohled na žánr třeba v duchu K zemi hleď!; Emmerichova oslava tradiční rodiny je ale natolik banální a předvídatelná, že nakonec skýtá i jisté kouzlo. Není to film, který by vás ohromil, ale při vhodném přepnutí mozku do módu „vypnuto“ se přes vás tahle staromilská vlna převalí docela bez újmy. Více zde. (06.02.2022)

Ajajajaj. Rolo zase nezklamal. Na Zemi (a vlastně i ve vesmíru) už rozšmelcoval co se dalo, tak přikročil k planetárnímu kulečníku. Kluci a holky v Asylum musí trpět jako zvířata a měli by našeho milého destruktora dát k soudu. Za krádež scénáře. Protože tahle perla se musela válet v mrazáku mezi Útokem dvouhlavého žraloka a Transmorphers. Jenže tenhle kus byl nejslabší, takže tam počkal na Rola, který si šel do mrazáku pro led do metanolu. Nicméně, pokud pomineme ten nesmysl s hightech Měsícem (každý blbec přece ví, že Měsíc je celej z jeté Goudy), je to takovým tím nezaměnitelným asyláckým způsobem zábavné. (03.04.2022)

Přiznávám, že mě to bavilo a během všech těch vykolejených bláznivin, co se v tom neustále dějí, jsem měl připitomělý úsměv na tváři, ale člověk k tomu musí přistupovat jen jako k totálnímu non-braineru (zvlášť při dialozích). Bylo pro mě příjemným překvapením, že z postavy Johna Bradleyho, ze které jsem po zhlédnutí trailerů měl největší obavy, se nakonec vyklubal highlight filmu. Dějová linie s ním, Patrickem Wilsonem a Halle Berry mě bavila, ale Moonfall si bohužel táhne jako obří kouli u nohy i nucenou paralelní linii s rodinnými příslušníky na zemi a tyhle prostoje pro mě byly kamenem úrazu. Scény s hrozně napsanými, nezajímavými, nesympatickými a i otřesně zahranými charaktery (Charlieho Plummera nechci už nikdy v ničem vidět) chvílemi měnily blbé leč zábavné guilty pleasure v bolavý trapas. (12.04.2022)