Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Krátce po skončení druhé světové války se student práv Pavel Krouza (V. Preiss) těší na budoucnost stejně jako jeho spolužáci z fakulty. S osmimilimetrovou kamerou bloumá po Praze a zachycuje atmosféru prvních mírových týdnů. Jednou na nábřeží potká posmutnělou dívku Helenu Polákovou (M. Vančurová), která jej zaujme jak krásou, tak plachostí a nepřístupností. Pavel ji začne vyhledávat a podaří se mu s ní natočit několik záběrů. Jen pomalu přitom odhaluje Helenino tajemství: dívka strávila většinu války v koncentračním táboře, stejně jako její starší sestra Olga (L. Švormová). Ta po ztrátě rodičů na sestru přísně dohlíží. Protože Pavel přežil válku bez větších starostí, je jeho sbližování s Helenou pomalé a složité. Tím spíš, že Olga sestřina nápadníka přímo nesnáší. Společná budoucnost mladého páru je proto nejistá a může ji zachránit jedině opravdová láska… (Česká televize)

(více)

Videa (2)

TV spot 2

Recenze (60)

zette 

všechny recenze uživatele

Zacatecni dobove zabery dobre umocni atmosferu konce druhe svetove valky, kde se zacina odehravat milostny vztah mlade dvojice s odlisnym osudem. Film je misty hezky poeticky a je doprovazen doslova nadhernou hudbou Karla Marese. Vancurova se sve role ujala skvele, potesi i sympaticky Preiss. Asi nejlepsi Balikuv film. ()

NinadeL 

všechny recenze uživatele

Vcelku jsem si již z Balíkovi filmografie oblíbila Slečnu Golem a Šílený kankán, Milenci v roce jedna mohou bez problému následovat. Obecně sice trpím při nedostatečně dobově řešené výpravě, pokud se filmy odehrávají v nějaké konkrétní minulosti (zde máme například roky 1945 a 1946), ale několik zajímavých formálních nápadů na úvod a rámování Otčenáškova příběhu dokumentárními záběry z pražského povstání vytváří nad očekávání vhodnou půdu proto, aby se romance mezi křehkou Vančurovou a myšlenkově rozevlátým Preissem mohla odehrávat spíše v nadčasové rovině, nežli té historické. Zajímavý přístup, zajímavá romance, mile zakomponovaný nápad spojit lásku partnerskou s láskou ke kinematografii. ()

Reklama

mchnk 

všechny recenze uživatele

Souhlasím se vším, co je zde vyzdviženo. Nicméně celková atmosféra a zpracování mi jaksi nedovolí jít výše. Začíná to nekonečným procházením se zamilované dvojice, ke všemu skoro pokaždé na stejných místech, pokračuje to v přehnaném herectví Viktora Preisse či velmi opatrném ztvárnění jinak velmi dramatického, politického období a končí to u velmi slabé, atmosféru marně hledající hudby. Nebýt Libuše Švormové a její Olgy, která do snímku přináší potřebné drámo a takový skutečný nádech věcí minulých, které obě sestry prožily, mohl by se snímek odehrávat podstatě v jakékoli době a Helenina deprese i společenská odcizenost by mohla mít úplně jiné důvody. Poválečná atmosféra mi tu přijde jen jako takový obal a chvílemi jsem měl pocit, že se zde spíše vyzdvihuje práce filmařů než samotný základ toho romantického dramatu. Psychologii bych do toho již nedával, tak daleko film rozhodně nejde. Nemohu napsat, že se mi film nelíbí, ovšem téma, které se zde rozehrává, je na zpracování více než složité. Možná že spojení filmu DITA SAXOVÁ a tohoto v jeden by přineslo ten pravý skvost. ()

helianto 

všechny recenze uživatele

“Až teprve naše společná láska mi ukázala co je v životě důležité. Teď vím, že štěstí je jen poloviční, když se o něj nemáš s kým dělit, a že smutek je dvojnásobný, když Ti z něj nemá kdo pomoci.“ - Shakespeare. Něžný příběh obyčejné lásky v neobyčejné době. Nebylo to špatné, to rozhodně ne. Uvěřitelný příběh. Takový nenápadný, klidně plynoucí. Až moc klidně plynoucí na onu vypjatou dobu. A nezanechal žádnou stopu. I když, ne tak zcela. Marta Vančurová opět předvedla, že je jednou z našich nejcivilnějších hereček. Co dokáže ona zahrát jediným pohledem, na to jiným nestačí celý herecký rejstřík. Pavel Krofta, hlavní hrdina, ten se ovšem Viktoru Preissovi příliš nepovedl. Nerada to říkám, ale tak trochu připomínal Troškovy rozjuchané kladné hrdiny s úsměvem falešným jako pětník. To nadšení pro život se mu nějak těžko věřilo. Problematickou složkou filmu byla také hudba. Komorní, romantické klavírní nebo cembalové party, ty ještě šly. Sedmdesátkový jazzík se však do poválečné atmosféry naprosto nehodí a celé stavbě podkopává základy. Celkově se jedná ale o příjemný film, jímavý příběh, který ovšem nijak zvlášť za srdce nevezme. Challenge Tour Special - Filmový lov - červen 2015. ()

Adam Bernau 

všechny recenze uživatele

Milostný příběh z čerstvě poválečné Prahy se v době normalizace nemůže obejít bez komunistické agitace, kterou tady na oktraji, leč zřetelně, obstarává krom předvolebních plakátů Evžen, byť, nutno uznat, je tento aktivní uvědomělec ve Svojtkově podání postavou docela vkusnou, jíž by dokonce mohl slušet větší prostor (i tak je vedle ústřední dvojice a Heleniny sestry jedinou exponovanou postavou). V daném rámci představuje Pavel coby hlavní hrdina oblíbený typ komunistických umělců: ideově nezakotvený, alespoň částečně vázaný na společnost třídního nepřítele (ovšem syn truhláře, čili rasově čistý), pojednou narazivší na někoho nebo něco, co ho přes různá dilemata, resp. vnitřní boje, přivádí na tu správnou stranu. Kdo Milence v roce jedna viděl, říká si, že teď dost kecám, protože "třídnost" zde není vůbec tématizována a ani o Pavlovy politické postoje se nijak nejedná (už vůbec ne ve spojení s Helenou). Jenomže je a jedná: viz Evženova protitaneční řeč v samotném úvodu. Posléze Pavla vidíme v předvolební agitaci diskutovat s občany na Evženově straně a to proto, že "má oči a vidí". Čili úkol splněn. Třídní konflikt v hrdinově nitru je substituován zobrazovaným rozporem mezi ideovou indiferentností povrchního, lehkomyslného, po barech a tančírnách s buržoazní hudbou se bavícího studentstva (včetně Pavla) na jedné, křehkou pak, utrpení koncentráku proživší Helenou na druhé straně. Helena je sice zcela "apolitická", podstatný je ale právě motiv hrůz skončené války, protože zatímco bezstarostní jsou přesvědčeni o trvalosti nastalého míru, Halena a její sestra po prožité zkušenosti jsou stejně jako komunista Evžen přesvědčeny, že něco podobného se může kdykoli opakovat. Divákova mysl, masírovaná s krátkou přestávkou už 25 let propagandou o imperialistických válečných štváčích (v jednom týdeníku v kině sledujeme i výbuch atomové bomby), nebo taky třeba o úpadkové západní kultuře, si už správné souvislosti doplní sama. Tímto paranoickým pojednáním se nesnažím zkonstruovat usvědčení, že, lidově řečeno, "ta ideologie tam prostě je", spíše chci ukázat, jak umělci konforrmní s režimem měli příslušná schémata beznadějně vryta pod kůži (včetně některých typicky se opakujících motivů, které jsem dosud nezmínil). K tomu se druží, že taká či onaká přítomnost tématu historického konfliktu mezi kapitalismem a komunismem (shrnutě řečeno) byla v čs. soc. filmech týkajících se druhé světové války obvyklou, téměř samozřejmou věcí. Také si nemohu nevšimnout, že jsem až dosud neviděl čs. soc. film (vyjma 2. pol. 60. let), v němž by se alespoň některý z přítomných exponentů německého nacismu nevyznačoval sexuální poživačností, násilností nebo pervezností. To je v sublimované podobě přítomno dokonce i u krále Kazisvěta v Princezně se zlatou hvězdou, v Milencích v roce jena je tento nezbytný motiv velmi výrazně a explicitně použit dvakrát (abych předešel zklamání, pouze se o tom mluví). Pokud jde o příběh, Pavel i Helena mají být svým vztahem proměněni, posunuti - ona k znovunalezení životní radosti a citové důvěry, on k nabytí citové vážnosti a životní odpovědnosti. Což je hezký plán (toho, že se oba změnili, si všímá kdo jiný, než Evžen), realizovaný však dosti plytkým a trochu schématickým scénářem, který navíc není prost vyložených fejlů. Především si všimněme autobiografické podstaty hlavního hrdiny s filmařskými ambicemi, který nastupuje k filmu právě v té době jako režisér (a spoluautor) Balík. Tím divnější je, jak nesmírně trapně ukončuje Pavel první dvě schůzky (a pak ještě nejméně jednu) s Helenou. Pokaždé, když zakusí něco jako odmítnutí, reaguje jako úplný blbec bez stopového množství empatie či emoční inteligence. Což povýtce není problém postavy (byť to tak možná bylo myšleno), nýbrž scénáře. Že navíc balí Helenu, ačkoli má děvče, nevadí tolik jako fakt, že záhy po seznámení s Helenou autoři na existenci onoho děvčete úplně zapomněli. Prostě zmizela ze scény. Podivnou postavou je Helenina sestra, zcela opačná než ona, jelikož představuje druhou stránku oběti naccismu, totiž "spravedlivou zlobu", ale i "nezvládnuté trauma". Přes své tvrdé postoje v celém průběhu nijak neprozrazuje, že je hystericky závislá na Helenině poručenství, aby to v závěru vyjevila s plnou parádou, což její povrchní psychologizace prostřednictvím dialogů mezi Helenou a Pavlem nezachrání. (Dovedu si představit, že kdyby Olgu hrála původně zamýšlená Janžurová, mohla by tato postava být se vším všudy uvěřitelnou, ale to už nikdy nezjistíme.) Emigrace, již Olga plánuje, je další typickou ingrediencí režimní "verze příběhu" v čs. soc. filmech, byť v tomto případě je emigrace motivována čistě strachem z dalšího pobytu v šílené Evropě a směrována do relativně neutrální Austálie, protože by se neslušelo, aby dcera odbojáře, která má za sebou koncentrák, šla třeba do USA. Kvality? Čuřík bývá vždy zárukou, že se na film dá dívat. Tady by ale ani jeho kamera nebyla nic platná, nebýt Vančurové a jejího charisma. Máte-li tuto herečku rádi, stojí to za vidění. Jinak není co vyzdvihnout, nesmím však zatajit, že v úvodu zpívá v roli barové zpěvačky Eva Olmerová. Nějakou jakože dobovou blbost, ale pořád je to Olmerová. () (méně) (více)

Galerie (32)

Zajímavosti (6)

  • Film byl vybrán jako zástupce československého filmu, který se ucházel o Oscara v sekci cizojazyčný film za rok 1974. (orkadimenza)
  • Milovníci legendy českého jazzu Evy Olmerové ji mohou vidět a slyšet jako barovou zpěvačku v úvodu filmu. (Adam Bernau)

Reklama

Reklama