Vanishing Point

Dodge Challenger 1970 se řítí rychlostí vyšší než vysokou z Denveru do San Franciska a za volantem bývalý policista a také bývalý automobilový závodník Kowalski. Policie to nenechá hodlat jen tak... -- Dle všeho kulťák let sedmdesátých s nezaměnitelnýkm puncem své doby. Motivace není důležitá, jde o vzpouru proti autoritám. Nulový obsah se ztrácí pod výtečnou vizuální stránkou - jde především o pastvu pro oči - dynamická kamera, převrácená policejní auta, opuštěné pouštní silnice... Téměř celý film je prakticky jedna velká automobilová honička (ve stylu Mad Max 2) s charizmatickým hlavním hrdinou. Jednohubka, ale velmi chutná... (09.08.2006)

Zjevně zásadní inspirační titul amerických postmodernistů typu Lynch, Tarantino, Jarmusch či Refn. A naprosto pochopitelně, protože ta surreálná cesta Amerikou plnou ztracených osamělých podivínů buduje nejn autentický pocit ztracenosti a vyhaslosti, ale ještě nám umožňuje tajit dech u neuvěřitelných scén policejních honiček. Fotrovské poukazování na to, že mohl tou svojí jízdou ohrozit přeci nevinné lidi, je vlastně takým barometrem toho, na jaké straně zde stojíte. Však tenhle film je o odboji nejen proti pravidlům, ale zejména proti smyslu a racionalitě. Honzovi Kočkovi se samozřejmě za to, že mu sem tam kradu kytky z hrobu, omlouvat nehodlám. (14.11.2021)

Jako brilantnímu točiči volantem, který se již nejednou dokázal na rovince ve svém rodinném vozu přiblížit k nejvyšší povolené rychlosti, mi tento snímek dost vyhovoval. V domácích podmínkách jsem sice nespoutaným rebelem já, ale v podivných státech amerických jsem našel solidní konkurenci. Naspeedovaného týpka Kowalského, jehož uvolněné půlky evidentně netouží po pravidelných návštěvách černého ptáka a od sám si hodlá své poslední trhání asfaltu řádně užít. Není důvod se s ním na chvíli nesvézt. (20.02.2012)

„Vypusťte hady!“  Šedesátá léta musela být v mnoha ohledech krásná, ale přinesla ke konci dekády rovněž trpká vyústění předchozího uvolňování svobody. Objevují se pocity těžké deziluze, třeba i pro nejednoho navrátilce z Vietnamu, na povrch po utichlých protestech proniká stále větší bezmocnost vůči nadřízenému systému. Když si Barry chvíli povídá během jízdy s náhodnou stopařkou v autě, z jeho hořce smutného projevu a očí lze vyčíst tolik zklamání z vlastního života i světu kolem. Definitivně jsem začal k dříve místy nesympatickému pirátovi na amerických dálnicích nalézat nejen plné pochopení, ale i kus sympatií. Vzhledem k tomu, že už jsem dříve viděl Sváteční vyjížďku i Bezstarostnou jízdu, začínal jsem tušit podobně tragický závěr, ale tady jakoby zase dostal jiný rozměr. Na koho jsem byl ve výsledku nečekaně více naštvaný? Na chlápka, který skutečně perfektně umí řídit a tak si prostě z rozervanosti své duše vyjede ve svém auťáku na plný plyn přes pár států, často i záměrně mimo hlavní provoz podél pouště, aniž by tím někomu regulérně ublížil? Nebo na řadové zástupce systému, tohoto muže honící pro nějakou pokutu a dopouštějících se během toho nejen stejného počínání, ale v závěru majících i podíl na úmyslném zavinění smrtelné nehody, neřku-li provedení kolektivní vraždy? Aha... Nenápadný, ale silný smutný odkaz se nakonec ukrývá v tomhle snímku, který se dlouhou dobu tvářil jako samoúčelná přehlídka automobilových honiček... a dokáže cosi o atmosféře tehdejší doby říct. Ty honičky jsou skvělé, ale jinak mi první polovina připadala natáhlá, místy i monotónní (a otravný DJ mi občas šel na nervy), až jsem chvíli měl navzdory té podmanivé nezávislé atmosféře dost rozporuplné pocity. Ale od romantického flashbacku na pláži a následné zastávky v poušti, kdy děj obohatí daleko pestřejší zážitky hlavního hrdiny a konečně se o něm začínáme ve střípcích dovídat něco víc, mě to stále víc a víc dostávalo do transu a dočkal jsem se zážitku... i s poselstvím. Líbily se mi i tři krátké, ale pro objevení duše celého filmu zásadní romantické scény, doprovázené dojemnou hudbou. [75%] (09.09.2022)

Dnes ráno jsem čekala na autobus - špunty se System of a Down hluboko zaražené v uších, 15 minut času do příjezdu plechové krabice s číslem 45. Měla jsem na vybranou, jak zaměstnat svůj zrak: A) čučet na množství projíždějících aut, jejichž řidiči obvykle nezaregistrovali, že jsou v obci a nájezd na dálnici je zhruba kilák daleko; B) vytáhnout z batohu knížku a z automobilové dopravy si "užívat" akorát ten bordel ve vzduchu. Zvolila jsem B, tedy výrazně zábavnější variantu, než poulit bulvy na pohyb smradlavých miláčků na dvou, čtyřech či více gumách. A proč se vám s tím svěřuju? Protože včera před usnutím jsem měla podobný výběr - číst si, nebo zírat na to, jak v televizi nějaký mamrd řidič jede jako hovado a jede a jede a jede a jede, furt jede a odmítá policajtům zastavit, na silnicích vyrábí nebezpečné situace a jede a jede a k tomu mu z rádia pouští fláky ze 70. let nějaký slepý černý DJ. Vydržela jsem to 30 minut, pamětliva zdejších vysokých hodnocení, pak jsem nelítostně zmáčkla čudlik na bedně a přes stránky papíru vklouzla do úchylného světa Clivea Barkera. Bylo to skvělé rozhodnutí, akorát mělo přijít o půlhodinu dřív. Zdržím se hodnocení, ale víc jak 2* bych asi nedala (za předpokladu, že celý film byl takhle o hovnu). Otázka pro slintaly: jak by se vám líbilo, kdyby vás ten "borec" v Dodge Challengeru donutil udělat s vaším autem kutululů po silnici - jen proto, že má krizi středního věku nebo nemůže nohou našmátrat pedál brzdy? (24.05.2011)