Klient

Na to, že má jít o "prozíravý naturalistický snímek" mi přišel až moc uměle vykonstruovaný, co se týče chování postav (kdy jediná normálně jednající postava je manžel) a divadelního představení, které má sugerovat jakousi paralelu s jejich životy. Velmi se mi líbila práce s osvětlováním a prostorem na začátku a konci, kdy se postupy variují a dalším plusem bylo působivé vyobrazení rozpadu manželství, nicméně scénář místy trpěl na nelogičnosti, zkratkovitosti a doslovnosti. V lecčem podobné Rodinnému štěstí (bytové drama na konci, postavy nosící masky), ale jeho kvalit to zdaleka nedosahuje. (18.01.2017)

Farhadiho mám v hledáčku už od komerčního úspěchu Nadera a Simin (na který se stále chystám), ale poprvé jsem jej ochutnal v březnu 2014 na Cinema Mundi v Minulosti (5*). Měl bych jít ještě víc zpátky proti proudu času a dokoukat poctivě i všechny starší kousky (co nám umřel Kiarostami, svěží vítr z východu zeslábl, a hlavně tuhle část světa rád vidím ve filmu, a nemusím tam ani jezdit/ani oni sem). Klient je dalším filmem, za nějž Farhadi sklízí mezinárodní ocenění. Profesně a technicky je to brilantní práce, už první záběr perfektní. Trochu mi vadilo to divadlo (i když to hlavní nosné téma bylo potřeba přepínat) a taky natahovanost, vyšetřování se dalo věnovat víc času. Konec překvapivý, ale třeba reakce manžela, než pánovi otevřel dveře, veskrze lidská, ty emoce a pocity tryskaly z plátna/obrazovky. Farhadiho rozhodně dál sledovat, i když kvalit Minulosti (té hodně pomohlo to prostředí Francie) Klient nedosáhl ani v nejmenším. (18.04.2017)

Dvě třetiny jsou uondaná bezemoční nuda. Pak Emad najde násilníka a během 20 minut se odehraje vše dobré, co ve filmu bylo. Určitě by mě víc zajímalo to potom, než to před tím, z čehož vyplývá, že nejsem cílová skupina tohoto snímku. Což znamená, že jasně nemám předpoklady stát se akademikem vybírajícím filmy na Oscara. Já bych ho určitě mnohem raději dala Tonimu Erdamnnovi, ale úplně nejraději V písku - Příslibu svobody. (26.01.2019)

Nader a Simin asi neopakovatelní, ale tohle není marná variace na téma rozpadající se vztah zasažený nejasnou katastrofou. Škoda, že dynamiky a spontánnosti oscarového dramatu se tentokrát Farhadi jen zdaleka přibližuje, přičemž si vypomáhá trochu klasičtějším trikem (spojení divadla a reality). Solidní standard. [Cannes 2016] (21.05.2016)

Film jak z jiného světa, a to doslova - spousta věcí v tom filmu se vzpírala mému chápání (už jenom samotný začátek, kdy všichni prchají z hroutícího se domu, aniž by se někdo pozastavoval nad tím, proč se ten dům vůbec hroutí, a jak k tomu mohlo dojít - je tam sice záběr na nějaký bagr podemílající základy, ale tím se pořád nevysvětluje, proč ničí dům, ve kterém žije spousta lidí - to je fakt íránská realita, že vám jednoho dne zbourají barák, aniž by se vás někdo na něco ptal?). Když se ale zkusím oprostit od kulturní bariéry, nemám za sebe problém napsat, že mě ten film v podstatě dostal. Má to hutnou atmosféru, herci jsou velmi přesvědčiví, a bavilo mě to od začátku do konce (byť mi to na můj vkus přece jen přišlo trochu dlouhé - možná bych z toho vystříhal ty scény na divadle; a potom mi taky trochu vadilo, že se tam vůbec neukáže ta předchozí nájemnice, ačkoli se o ní neustále mluví). A přišlo mi, že je to skutečně hodně podobné Rozchodu Nadera a Simin - oba filmy sledují manželskou dvojici, jejíž vztah prochází krizí, na pozadí íránských reálií (což mj. obnáší to, že většina lokací vyhlíží poměrně neutěšeně, a kde - opět k mému neobyčejnému údivu - po ulicích jezdí v převažující míře samé Peugoty 206 - to tam jiná auta nemají? zaujalo mě to už u Rozchodu Nadera a Simin, kde jsem si toho všimnul taky). Celkově si nemyslím, že by na tenhle film u nás přišlo do kina nějak moc lidí, ale cílovka, která na něj vyrazí a která je podobným filmům otevřená, by si to měla myslím docela užít. Za mě to byl rozhodně zajímavý divácký zážitek. (14.04.2017)