Klient

Farhadi ziskem prvního Oscara pochopil, v čem spočívá recept na globální úspěch u festivalového typu publika. Ve svém následujícím projektu se pokouší jít vyšlapanou cestou, má ale smůlu. Rozchodem Nadira a Simin nasadil laťku tak vysoko, že už ji může pouze podlézat. Klient připomíná sáček čaje, který jste právě vytáhli ze šálku a je vám ho líto ho vyhodit. Strčíte ho tedy do druhého hrnku s přesvědčením, že svou práci znovu odvede, vodu obarví a dodá čajovou příchuť. Jen ten čaj bude zkrátka o trochu slabší. Nebudu Klienta hanět, své klady bezesporu má, jenže zatímco Rozchod po dramatické stránce fungoval takřka bezchybně a nevystřihl bych z něj ani minutu, u Klienta bych neváhal popadnout nůžky a zbavit se tak 20 minut stopáže. Bez prolnutí s divadelní scénou by se zápletka taky obešla, jakkoliv třeba pro mě byla íránská adaptace typicky americké divadelní látky docela zajímavá. Podobně zajímavé je sledovat, že ani mezinárodně uznávaný oscarový režisér si nedovolí vymanit se z mantinelů daných oficiální ideologií. Íránské ženy podle něj nesnímají šátek ani doma, ba dokonce si jej patrně berou i do sprchy... Snímku nakonec naděluji 4 hvězdičky s tím, že ta čtvrtá je neduživá, zkrátka o fous, zatímco např. u Toniho Erdmanna je jak lamželezo. Toni Erdmann si mimochodem sošku od amerických akademiků zasloužil nesrovnatelně víc, jenže tak to už zkrátka ve filmovém světě chodí. Celkový dojem: 70 %. (25.06.2017)

Farhadi sa vždy pýta. A nie sú tú to veľmi príjemné otázky, ale zaváňajú človečinou. Otázka tohto filmu, je podobne, ako v jeho predchádzajúcich filmoch pomerne jasná. Čo by sme robili my na mieste hlavného hrdinu? Film je trefným posolstvom o vnútornej rozpoltenosti. O neočakávanosti a o túžbe vysporiadať sa z traumou. Presahy to má. Je to aj nepríjemné. Pričom väčšina nepríjemných vecí sa deje mimo kamery. Na konci zostáva pachuť smútku a odcudzenia. Aj medzi postavami ale aj voči divákovi. Odpoveď na otázku sa môže koncom ( ten je inak výborný) meniť. A to je účelom. Hosseini je vo svojej úlohe perfektný. (28.01.2022)

Film jak z jiného světa, a to doslova - spousta věcí v tom filmu se vzpírala mému chápání (už jenom samotný začátek, kdy všichni prchají z hroutícího se domu, aniž by se někdo pozastavoval nad tím, proč se ten dům vůbec hroutí, a jak k tomu mohlo dojít - je tam sice záběr na nějaký bagr podemílající základy, ale tím se pořád nevysvětluje, proč ničí dům, ve kterém žije spousta lidí - to je fakt íránská realita, že vám jednoho dne zbourají barák, aniž by se vás někdo na něco ptal?). Když se ale zkusím oprostit od kulturní bariéry, nemám za sebe problém napsat, že mě ten film v podstatě dostal. Má to hutnou atmosféru, herci jsou velmi přesvědčiví, a bavilo mě to od začátku do konce (byť mi to na můj vkus přece jen přišlo trochu dlouhé - možná bych z toho vystříhal ty scény na divadle; a potom mi taky trochu vadilo, že se tam vůbec neukáže ta předchozí nájemnice, ačkoli se o ní neustále mluví). A přišlo mi, že je to skutečně hodně podobné Rozchodu Nadera a Simin - oba filmy sledují manželskou dvojici, jejíž vztah prochází krizí, na pozadí íránských reálií (což mj. obnáší to, že většina lokací vyhlíží poměrně neutěšeně, a kde - opět k mému neobyčejnému údivu - po ulicích jezdí v převažující míře samé Peugoty 206 - to tam jiná auta nemají? zaujalo mě to už u Rozchodu Nadera a Simin, kde jsem si toho všimnul taky). Celkově si nemyslím, že by na tenhle film u nás přišlo do kina nějak moc lidí, ale cílovka, která na něj vyrazí a která je podobným filmům otevřená, by si to měla myslím docela užít. Za mě to byl rozhodně zajímavý divácký zážitek. (14.04.2017)

Jakkoli Farhadi zdánlivě jmenuje svou lásku k divadlu skrze prolínání filmového příběhu s obsaženou divadelní hrou Smrt obchodního cestujícího, nezamaskuje tím, že film Forushande je divadelní hrou samotný. Maskuje to praskajícím začátkem, leč ihned poté se kvapně přesune do módu 'lidé spolu mluví v nějaké místnosti', přičemž i ono prostředí se stává součástí nálady dané scény, viz závěrečný, nekonečně dlouhý climax v prázdném bytě plným trhlin. Vlastně se dost divím, že v sobě režisér potlačil ambici napsat spíše divadelní hru, ve které je ještě obsažena jiná divadelní hra. Ale chápu, že jakožto uznávaný oskarový režisér jezdit s filmem po festivalech je prostě pokušení. Mimochodem když se dívám na poslední nadšené reakce festivalových porot na filmy z rumunské nové vlny, současné Dardenny či třeba právě onoho Farhadiho, tak se mě už pomalu začíná dotýkat zjevné stárnutí akademiků, kteří je zastupují. Já chci filmy, které vyprávějí obrazem, formálně experimentují, provokují a užívají si nekonečných možností post-moderny. Ne jen silné teze, nudně nasnímané tak, aby se v nich byl schopný orientovat i osmdesátiletý zasloužilec. (16.08.2017)

Farhadiho mám v hledáčku už od komerčního úspěchu Nadera a Simin (na který se stále chystám), ale poprvé jsem jej ochutnal v březnu 2014 na Cinema Mundi v Minulosti (5*). Měl bych jít ještě víc zpátky proti proudu času a dokoukat poctivě i všechny starší kousky (co nám umřel Kiarostami, svěží vítr z východu zeslábl, a hlavně tuhle část světa rád vidím ve filmu, a nemusím tam ani jezdit/ani oni sem). Klient je dalším filmem, za nějž Farhadi sklízí mezinárodní ocenění. Profesně a technicky je to brilantní práce, už první záběr perfektní. Trochu mi vadilo to divadlo (i když to hlavní nosné téma bylo potřeba přepínat) a taky natahovanost, vyšetřování se dalo věnovat víc času. Konec překvapivý, ale třeba reakce manžela, než pánovi otevřel dveře, veskrze lidská, ty emoce a pocity tryskaly z plátna/obrazovky. Farhadiho rozhodně dál sledovat, i když kvalit Minulosti (té hodně pomohlo to prostředí Francie) Klient nedosáhl ani v nejmenším. (18.04.2017)